Nevyvolalo to žádné velké nadšení, nicméně José Manuel Barroso byl znovu zvolen předsedou Evropské komise, a to pohodlnou většinou 382 hlasů, proti bylo 219 europoslanců. Adrian Hamilton v listu The Independent tvrdí, že méně byrokratický představitel by byl vhodnější volbou, zvláště v době, kdy Evropa musí, tak jako nikdy předtím, čelit problémům jako je recese, klimatické změny a energetická bezpečnost.

Bez ohledu na to, kolik vzletných proslovů evropští politici pronesou na téma demokracie, postup EU je vždy dokáže popřít. Včerejší hlasování Evropského parlamentu o opětovném dosazení José Manuela Barrosa do čela Komise, na dalších pět let, je toho nejlepším příkladem.

Do funkce lídra EU byl opětovně jmenován muž, do kterého vlastně nikdo, jak se zdá, nevkládá velké naděje. A je tomu tak v době, kdy se Evropa nachází ve svém možná nejkritičtějším období, kdy na ni ještě pořád doléhá recese a musí čelit obrovským výzvám, jako jsou klimatické změny, energetická bezpečnost a mezinárodní vztahy.Toto není míněno jako urážka Barrosa, bývalého středopravicového předsedy vlády Portugalska, který při svých omezeních udělal co mohl, aby prokličkoval politickou spletí nové „ústavy“ a následky jejího odmítnutí irskými, francouzskými a nizozemskými voliči.

Jediný kandidát

Nicméně základní realitou zůstává, že porvé byl před pěti lety zvolen předsedou Komise jen proto, že se evropské mocnosti nedokázaly dohodnout na žádném z jeho protikandidátů. Tentokrát byl znovu zvolen, protože se lídři jednotlivých zemí opět nedokázali shodnout na nikom jiném (přestože prezident Sarkozy vyvíjel silný tlak, aby se předsedou stal Francouz) a protože parlamentní strany nalevo od středu nedovedly nabídnout vlastního vhodného kandidáta.

Na Evropu však nemůžeme svádět všechno. Stačí se podívat na britskou kvangokracii (nadvláda kvazi autonomních nevládních organizací), aby člověk pochopil, že každý post, který vyžaduje konsenzus, nebude obsazen tím nejschopnějším člověkem, ale tím, kdo všem nejméně vadí. Slet 27 čelných politiků, z nichž každý nazírá na EU jako na místo patronátu pro národní kandidáty, se určitě nenadchne pro vyjímečného šéfa úřadu, který by se téměř nevyhnutelně vymkl kontrole a obrátil proti nim.

Demokratický deficit

Nicméně EU se stala, vědomě či nevědomě, přirozeným a nejefektivnějším společenstvím pro vytváření společné politiky v oblastech ekonomického oživení, zlepšování životního prostředí, mezinárodní politiky, stejně jako i obrany a bezpečnosti. Bylo by jistě šílené znovunastolit předsedu, který by nedokázal jemu svěřenou instituci posouvat dále, alespoň pokud jde o uskutečňování už schválené politiky ve zmíněných oblastech. Ale dalo by se říci, že ještě šílenější by bylo, kdyby se vedoucí politici EU dále snažili, tak jak to nyní dělají, protlačit ústavní smlouvu, která už byla zcela jasně zamítnuta Iry v referendu, a která evropskou populaci celkově nijak nenadchla.

Pokud nám jde o to, aby Evropa jednotně postupovala kupředu, pak by bylo nejlepší, aby Irové zamítli smlouvu i napodruhé. To by snad vůdce Evropy mohlo přimět reagovat a dát své věci do pořádku. Jinak se vrátíme ke starým špatným zvykům, jako jsou dohody o funkcích v politickém zákulisí, k oslabeným, rozředěným postupům, bezcílné úředničení. Jako s Barrosovým znovuzvolením, i v Irsku si vrchnost Evropské unie patrně prosadí svou. Ale bude to nesmírně skličující krok, který ničím nepřispěje k odstraňování demokratického deficitu, který celý projekt EU tolik podkopává. A bude vítán – v neposlední řadě v Londýně – ne jako prostředek k revitalizaci Evropy, ale jako způsob, jak Evropu smést ze stolu.