Proč si zahlcovat paměť informacemi, které si můžeme vyhledat? Na tomto starém principu funguje i Google. A i když internetová revoluce sotva začala, brzy budou vyhledávače živit naše vlastní životy. Nevydávejme je napospas, varuje list FAZ. Úryvek z původního článku.

Frank Schirrmacher

Během projevu Erica Schmidta před pár týdny zaznělo několik pozoruhodných skutečností. „V roce 2029 bude pevný disk o kapacitě 11 petabytů [což je opravdu hodně] stát méně než 100 dolarů,“ ujišťoval publikum předseda dozorčí rady firmy Google. „Podle našich odhadů na něm bude možné uložit 600 let každodenního čtyřiadvacetihodinového videozáznamu, v DVD kvalitě.“ Dost na to, abychom na něm uložili celý lidský život, od prvního zaplakání do posledního dechu, a ještě na něm zbylo dost místa pro příští generace.

Prozatím jde o tichou revoluci. Slova Erica Schmidta, že éra internetu právě začala, bychom však měli brát opravdu vážně. Na jednu otázku stále nemáme odpověď: Proč bychom něco takového vůbec dělali? Proč by si někdo chtěl nahrát celý svůj život? Proč by někdo chtěl svým přátelům na Facebooku sdělovat, že si právě otřel ubrouskem ústa? Potřeba společenské komunikace k odpovědi tak docela nestačí. Dávná lidská zkušenost nám říká, že pouze věci, na které si lze vzpomenout, se skutečně staly.

Předpovědi Erica Schmidta tak dodávají na výbušnosti závěrům, ke kterým došel výzkum vědeckého týmu Betsy Sparrowové publikovaný v časopise Science. Studie se zabývala vlivem digitální paměti na paměť lidskou (Searching for the Google Effect on People’s Memory, tedy Hledání vlivu Google na lidskou paměť). Autoři zaprvé nemluví o internetu všeobecně, ale o internetových vyhledávačích a přesněji o Googlu. Říkají v krátkosti toto: S Googlem registrujeme stále méně informací, ale stále lépe víme, kde je najít. Jejich výzkum ukazuje, že jakmile se subjekt dozví, že nějaká informace – ač zcela banální – nebude v počítači uložena, zapamatuje si ji lépe, než když předpokládá, že za ni bude počítač odpovědný.

Podle závěrů vědců představuje přenesení našich vědomostí do internetové sítě delokalizaci naší paměti, což zcela odpovídá tomu, co vedení Googlu odedávna prezentuje jako svou konečnou vizi a ekonomický model. Proč by nás to mělo pobuřovat? Neděje se tak poprvé, mimochodem už Sokrates svého času brojil proti neužitečnosti písma. Lidé vždy přenášeli své vědomosti a paměť z jednoho média na druhé. Když Jürgen Kuri z magazínu c’t říká, že „není třeba si pamatovat, co můžeme najít“, pouze cituje starého mistra. Na principu externalizace vědění funguje každá běžná knihovna.

Tento velice atraktivní a příjemný způsob čtení však zakrývá jednu zcela důležitou skutečnost. Až do nynějška sloužila všechna úschovná média k zachování minulosti, dalo by se dokonce říct, že minulost jako takovou „vytvářela“. Prostorové faktory omezující kapacitu papíru jako média neovlivňují pouze ceny za novinovou reklamu, ale vztahují se na ukládání všech vědomostí. Podobně jako v případě bankovek, toto omezení dávalo veškerým [psaným] informacím určitou materiální hodnotu – i pokud obsah sám nakonec za mnoho nestál.

V momentě, kdy je možné zaznamenat 600 let života v reálném čase za méně než 100 dolarů, se však situace zcela změní. Hodnota informace již nezávisí na její vlastní hodnotě, ale na její pozici v síti. Vševědoucnost Googlu není doslovná, jde o společenský fenomén. Nepředstavuje pouze „vědění“, ale i vědomosti o tom, jak toto vědění používat, což jeho podobu trvale mění. Fenomén přenosu celé lidské paměti do rukou soukromé americké společnosti se nevztahuje pouze na to, co je napsáno černé na bílém, ale též na vše, co ve spojení s masou zážitků a vzpomínek tvoří základní prvky lidských identit. Google dnes reorganizuje celou tuto sumu vědomostí, nejen Goethovu teorii barev.

Google se nezabývá pouze ukládáním faktických vědomostí. Jeho internetový vyhledávač – a to bez jakéhokoli vnějšího dozoru – též hodnotí, organizuje a zkoumá význam mentálních asociací, které vytváříme, když tyto vědomosti používáme. To je očividně skutečným a popravdě řečeno fascinujícím cílem operace, která spočívá v zjišťování přesné doby, po kterou kurzor myši váhá nad jménem ulice v programu Google Earth, poté co člověk vyhledal v vyhledávači místní kasina.

Představte si vedoucího Státní knihovny v Berlíně, který by nejen detailně znal vztahy mezi obsahy tisíců knih, ale věděl by též, kolik času každý čtenář stráví nad každou větou každé knihy z jejího obrovského katalogu, které texty jsou čteny a které lidé pouze přelétnou, jaké otázky si čtenáři kladou sami sobě a které z nich pak eventuálně položí jemu samému. Brzy bude znát i myšlenkové asociace čtenářů a i ty budou nyní součástí vědění, které řídí a organizuje.

Nejedná se jednoduše o přenesení, ale o celkovou náhradu paměti. A jelikož je to praktické a šetří nám to čas (Superknihovník se totiž o část svých vědomostí s námi dělí, i když jde ve skutečnosti o informace, které jsou již známy a jsou k dispozici i jinde), používáme tuto technologii zcela bez váhání. A cenu za ni platíme dobrovolně. Je to nakonec docela příjemné, mít možnost si v hlavě udělat místo pro další věci.

Ale pro co přesně? Nejde jen o to, že si člověk již nevzpomene na Kantův rok narození či na nejlepší recept na tvarohový dort. Jaký dopad má přenesení naší sociální a asociativní paměti na naši identitu? Co se stane v momentě, kdy budou naše životy zcela řízeny pomocí podobných plánovačů, které nás zbaví nutnosti používat paměť a nahradí ji něčím jiným?

Odborníci důležitost podobných debat často relativizují. Poněkud blahosklonně nám vysvětlují, že pokrok se nedá zastavit a pomocí těchto úvah už teprve ne. To však není odpověď na dnes nejnaléhavější otázku: Jakou má internetový vyhledávač sociální a politickou moc? Jaký je skutečný vliv těchto společností, kterým lidé věří natolik, že se v jejich prospěch vzdají vlastní paměti? V současnosti je toto vědění soustředěno v rukou jediné nadnárodní společnosti, nanejvýš tří, počítáme-li i Apple a Facebook. A co si myslet o tom, že náš virtuální Superknihovník se s námi nikdy nepodělí o informace, které jsou v současnosti opravdu důležité, jaké závěry vyvozuje z našich čtení, z našeho chování, z naší spotřeby, z našich životů? Co o nich ví? V tomto ohledu se Superknihovník skutečně podobá Bohu.

Zatímco Evropská unie vydává miliardy eur na zatím poslední snahu obnovit projekt družicové navigace Galileo, první pokus o vytvoření evropského internetového vyhledávače již nevyšel. Čína, která se také snaží udržet si svou pozici výhradního interpreta, spustila vlastní prohledávač Baidu. Nejde o to démonizovat nástroj Googlu, který všichni každodenně používáme. Vytvoření evropského vyhledávače, který by nebyl v soukromých rukou a byl by oproštěn od všech politických i ekonomických tlaků, však představuje dost možná nejdůležitější technologický projekt současnosti. Chaos Computer Club [převážně německá hackerská organizace] by mohl být jeho technologickým centrem. Pokud se tak nestane, není nemožné, že si jednoho dne nebudeme při pohledu do webkamery svého počítače moci vzpomenout sami na sebe.