Uprostřed finanční krize se evropští lídři zdají být bezradní, v horším případě nezodpovědní. Závažnost situace přesto vyžaduje vůdce, kteří si dokáží poradit.
Heslo dne zní: Tato krize je chvíle, která si žádá vůdcovství. Jestliže je tu ale potřeba vedení, pak je také nutné se ptát, kdo s ním souhlasí a kam nás povede? Tváří v tvář finanční apokalypse nás tyto otázky zavádějí do náročnějších oblastí. Začínají totiž narážet na progresivní očekávání demokracie, že zítřky mohou být pouze lepší než dnešek. Možná to ale neplatí tak úplně vždy.
I přes vzájemné rozdíly spojuje kapitalisty, socialisty, liberály a konzervativce jedna obecná idea. Je to předpoklad lineárního pokroku lidské civilizace: Víra, sice málokdy veřejně prohlašovaná, protože pouze málokdy zpochybňovaná, že věci se mohou jen zlepšovat – anebo, pokud se tak neděje – mohou se zlepšovat, pokud si zvolíme správný postup.
Při tomto způsobu myšlení je obrat k horšímu vnímán jako neúspěch: Je to důvod zatratit jednu skupinu politiků, protože zvolili špatnou taktiku, a zvolit další, kteří nabízejí změnu. Normální provoz bude v brzké době obnoven. Problém vyřešíme, možná zkusíme nový směr – a v cestě vzhůru se může pokračovat.
Po několik století se Západ nemýlil, že toto pravidlo platí – tedy většinou. A možná můžeme platnost tohoto pravidla předpokládat i teď. Věda a technologie postupují mílovými kroky. Bohatí tohoto světa mohou počítat s tím, že se dožijí vyššího věku, než by mohli kdykoli předtím. Život je, alespoň pro většinu lidí, příjemný.
Za netečností evropských elit na dovolené, zatímco věci jdou od desíti k pěti, se však skrývá nešťastná možnost. Možná, že žádný summit G7, žádný telefonát, žádný geniální projev Baracka Obamy, ani Cameronův žoviální klid, prostě nic nemůže prolomit tuto všeobecnou paralýzu. Postrach finanční krize totiž není v tom, že vyžaduje řadu velmi složitých taktických reakcí, které, pokud se budou dodržovat, vrátí světovou ekonomiku na cestu k růstu. Tkví v tom, že švindlováním se nedá získat nic jiného, než pouhý odklad soudního rozhodnutí. A rozsudek zní: Úpadek.
Až se vrátí ministři, povolaní zpátky do svých kanceláří, co očekáváme, že udělají? Samozřejmě, že dají světovou krizi do pořádku. Ale jak? Prostřednictvím zvýšení daní? Nebo snížením daní? Úspornými opatřeními? Nebo snad tím, že začneme co nejvíc utrácet? Tím, že dovolíme vznik Spojených států evropských, nebo tím, že evropský systém rozbijeme na mnoho různých měn? Uklidňováním trhů, nebo tím, že se jim budeme vzpírat?
Nikdo se s nikým neshodne, pochopitelně, ale situace je ještě horší: Žádné ze strategií totiž plně nevěří ani ti, kdo je navrhují. Panuje tu naprostý nedostatek jasných nápadů, takového toho typu: „Hele, uděláme to takhle.“ Proto to hrozivé ticho. Včera se představitelé eurozóny domlouvali na řešení. Dnes možná skoupí nějaké italské dluhopisy a možná tím trhy i dočasně zkrotí, ale málokdo očekává, že získáme víc než jen odklad, možnost přežívat do další katastrofy.
Chceme vládu a potřebujeme vládu, ale možná se mýlíme, pokud doufáme, že tu vláda vždycky bude, aby nás chránila.
Jenomže slibovat voličům horší časy znamená jít proti samotnému základu politikovy práce. Demokracie je závislá na existenci soutěžících množin pozitivních možností. Až se historici budou ohlížet za naší dobou, bude nejvíce patrná absence politických hrdinů. Nikdo, dokonce ani Obama – a Obama má v našem světě ke skutečnému vůdci nejblíže – se nezdá být schopen proměnit současnou katastrofu v tušení budoucích možností.
Zbývají nám tedy politici, kteří už sami sebe přesvědčili, že není nic, co by ještě mohli udělat, aby občany z této krize dostali. „Trhy tyto potíže způsobily. Nyní je na trzích, aby situaci daly do pořádku,“ prohlásila v pátek večer kancelář Angely Merkelové, t.j. jediné osoby v Evropě, která má k dispozici dostatek hotovosti, aby na situaci mohla nějak reagovat.
Může vás to pobouřit a můžete prohlásit, že evropské struktury jsou podlomené. Budete mít pravdu. Můžete také nařknout trhy z krutosti a nezodpovědnosti. Také to bude pravda. Ale cesty vedoucí z této pohromy zahrnují jen řešení, která budou nepopulární: Vyšší daně, nižší výdaje a řízené ožebračování lidí navyklých věřit, že jejich životy se mohou jen zlepšovat. Není divu, že se jim politici brání. Před pěti staletími se protestanti a katolíci přeli o definici cesty ke spáse.
Obě strany si myslely, že znají tu správnou. Před dvěma sty lety, v dlouhém stínu francouzské revoluce, zápasili konzervativci a radikálové o vlastnictví budoucnosti, kterou mohli učinit zářivější jen oni sami, nebo tak tomu alespoň pevně věřili. V minulém století se zase fanouškové volného trhu dohadovali s apoštoly marxismu. Všichni si byli jisti, že znají lék na problémy své doby. Krize, kterým čelíme v létě roku 2011, nejsou o nic méně palčivé či děsivé, ale co nám chybí, je, že nemáme co následovat. Ani ne tak lidi, jako velké myšlenky. Jak řekl básník Yeats, „Ti nejlepší postrádají jakékoli přesvědčení.“