Druhý záchranný plán pro Řecko, o němž EU rozhodla 21. června, ratingové agentury neuklidnil. Aby se Řekové z krize dostali ven, musí změnit metody a rozvojovou politiku, píše řecký list Ta Nea.

Říká se, že zázraky trvají tři dny. Musí to být pravda. Od posledního evropského summitu uběhly sotva tři dny a ratingové agentury už nás zaživa stahují z kůže [25. června snížila agentura Moody's Řecku své hodnocení a země se nachází pouhý stupeň od platební neschopnosti].

Lze namítnout, že jsme to mohli čekat. Tento výsledek se skutečně dal očekávat a řekl bych, že na něm ani nesejde. V každém případě se však rozhodnutí summitu budou posuzovat z dlouhodobého hlediska, a nikoliv na základě jednoho letního víkendu.

Přece jen si ale dovolím následující tři poznámky:

Zaprvé rozhodnutí evropského summitu jsou velice jasná a pozitivní z hlediska prodloužení splatnosti dluhopisů a podpory Řecka v podobě poskytnutí další půjčky. Budeme moci, jak se říká, popadnout dech.

Zadruhé je třeba říci, že dvojznačnost panuje ohledně snížení řeckého dluhu, který by měl za 6 měsíců překročit 162 % HDP, což je ohromující hladina.

Toto vše není v tomto stádiu jasné, ostatně jinak tomu ani být nemůže. Od chvíle, kdy byl jako způsob snížení dluhu zvolen proces „dobrovolné účasti“ soukromého sektoru, není nikdo schopen odhadnout, jak se projeví dobrovolná štědrost jednotlivých věřitelů.

Zatřetí budou konečnými soudci snahy Řeků (ať už v dobrém, či špatném smyslu) mezinárodní trhy, na nichž si v roce 2014 – podle prohlášení ministra financí Evangelose Venizelose – chceme půjčovat. A vztahy vzájemné interakce mezi trhy a ratingovými agenturami jsou známé a v systému zakotvené. Není tedy pochyb o tom, že všeobecná krize a neudržitelnost dluhu dluhovou zátěž podstatně prohloubí. Ale jak snížit dluh, aby byl snesitelnější?

Hned po evropském summitu list Wall Street Journal spočítal, že dluh převyšuje 100 % HDP. Jeho odhad je o to důležitější, že tento deník má sám o sobě určitý vliv na trhy a ratingové agentury.

Mluvíme tedy o snížení dluhu, který se pohybuje mezi 135 až 140 miliardami euro. Z účasti soukromého sektoru nemůže nic vzejít. Opírat se o tuto teorii je směšné! A z čeho vlastně může záchrana vzejít? Z rozvoje! To znamená, že se dluhová zátěž radikálně sníží jen tehdy, pokud v této rovnici zvýšíme HDP.

Právě z tohoto důvodu je recept stále stejný: rozvoj, rozvoj, rozvoj... Jiný způsob, jiná cesta není.

Proto doufám, že se bruselský Marshallův plán nebude podobat investorům, kteří se každým rokem objeví s tím, že chtějí koupit fotbalový PAOK Soluň a nakonec odjedou, aniž by něco zainvestovali.