Evropská unie byla vždy pro starý kontinent přínosem. Časem se z ní ale stal Golem, který se vymkl kontrole občanů. Jak dnes zabránit jejímu rozpadu? Je třeba nabrat dech a provést obnovu. Tato obnova by měla vzejít z národních států a jejich demokratických mechanismů.. Úryvek z původního článku.

Evropská unie je to nejlepší, co se mohlo evropskému kontinentu od pádu římské říše přihodit. Avšak aby se jeho dobyvatelské státy přestaly vrhat jeden na druhého, musel si nejprve projít naprostou katastrofou. Teprve až od roku 1945 lidé přestali hledat spásu v nacionalismu. Evropská myšlenka byla jednoduchá: Postupnou integrací národních ekonomik dojde k odstranění všech pohnutek, či dokonce veškerých logistických možností k vedení války mezi evropskými státy. Kdo by přece střílel sám po sobě?

Tento sen je dnes skutečností. Z administrativního a právního hlediska je kontinent nejstabilnějším hospodářským prostorem této planety. Bez vnitřních konfliktů, masové chudoby či diktatury. A co teď? Teď je Evropa na konci svých sil. Společná měna se rozpadá, malá sebranka bankéřů a zoufalých ekonomů z ní kvůli poskytování nouzových úvěrů udělala měnový odpad. Imigraci EU chápe jen jako příliv nešťastných hord, které hrají plavbou v kocábkách po Středozemním moři ruskou ruletu o svůj život. Přístup k demokratizačním tendencím na Blízkém východě se zase projevuje tím, že se jednotlivé země vrhají do svých koloniálních válek. Anebo stydlivě odvrací tvář.  

Italští pěstitelé zeleniny se dnes mají možnost dozvědět, co je vlastně společný trh: Jelikož v Hamburku řádí smrtící bakterie, nemohou vyvážet svou zeleninu do Ruska. Francie hájí jadernou energetiku na německých hranicích, zatímco Němci raději budují větrné elektrárny. V Schengenském prostoru stavějí Dánové stanoviště pro nové pohraničníky, protože vše špatné přece pochází ze zahraničí. A kdo vysvětlí slovenskému dělníkovi, že bude mít mizerný důchod, protože ti podvodní Řekové se chtějí i nadále válet na slunci už od 53 let?

Opravdu se můžeme divit, že nemilosrdný diskurz proti EU sklízí v této chvíli téměř 20 % hlasů? Naopak je velkou záhadou, proč je poměr těch, kteří by s EU chtěli skoncovat hned teď, stále tak malý. A jestliže se dnes za Evropu stále někdo ještě staví, je to jen díky minulosti. EU k nám se svým neustále narůstajícím množstvím příkazů, které nepozorovatelně spojily všechny členské státy, vstoupila zadními vrátky. Na počátku šlo jen o železo a šrot, který zbyl z války. Poté přišla dohoda o těžbě uhlí. Poté o výrobě elektřiny. A pak přišlo na řadu zemědělství. Celní služba. Spravedlnost. Kontroly na hranicích. A měna. A teď všechno. Aniž by byl kdy tázán byť jediný občan.

Ne náhodou udělal Hans Magnus Enzensberger z EU  – „něžného monstra z Bruselu“ – svého nového otloukánka. Ačkoliv Enzensberger civilizační výdobytky Evropské unie neodmítá, v Bruselu – jejím byrokratickém centru – vidí zločince, u něhož hrozí, že svým centralizačním a regulačním poblouzněním přemění kontinent v jedno velké „nápravné zařízení“. Jako zástupce první evropské generace žijící v míru s potěšením boří některá tabu a pouští se do Evropské unie. Činí to z něj spojence Geerta Wilderse, Kaczynského a dalších Le Penů? Určitě ne. „Rakovina“ v podobě „pravicového populismu“, o němž mluví všechna média, ve skutečnosti není ničím jiným než zmatenou a xenofobní ideologií, která se opírá o jedno jediné: o nacionalismus.

Masy evropských voličů se instinktivně obracejí ke starému pořádku, protože ten nový nefunguje. V tom spočívá skutečný problém. Evropa je podle Enzensbergera „postdemokratickým“ fenoménem. Ve většině členských států byl evropský projekt jediným možným řešením, a proto se o vytvoření EHS, Schengenské smlouvy či zavedení eura vůbec nehlasovalo. Jako by snad platilo, že se bohatství automaticky tvoří prostřednictvím otevření trhů a získáním strukturální pomoci. Tak hrdé národy jako Maďarsko a Polsko totiž postoupily svou čerstvě nabytou suverenitu Bruselu zcela bez zaváhání.

Fungovat to nemůže nikdy ani při té nejlepší vůli politické třídy, protože Evropě chybí něco zcela fundamentálního: společné veřejné mínění. Evropská unie nám poskytuje důkaz, že demokracie nemůže existovat bez společného diskurzu. Poslanci Evropského parlamentu, kteří stejně nemají moc co říct, jsou voleni v rámci národních kampaní. Informace, osoby, tradice a formy názorových střetů v nich zůstaly na čistě národní bázi. To je také důvod, proč většina pravicových i levicových voličů, když jde o Evropu, hlasuje proti etablovaným stranám.  Nenásleduje je jen většina příslušníků mezinárodních elit, kteří hovoří několika jazyky a jsou navzájem propojeni.

Evropu je tedy třeba omezit, což Evropané teprve musejí pochopit a potvrdit ve volbách. Evropa nesmí být mašinérií různých lobby a kompromisů, kterou se stal Brusel, kde se rozhoduje o 80 % naší legislativy. Evropa musí jednoduše být Evropou demokracií. Evropě proto dnes nemůžeme pomoci jinak než zastavením této příliš složité mašinérie. Všechny rozhodovací mechanismy se musejí stát demokratickými, národními, regionálními či místními. Veškeré rozšiřování se musí zastavit. Euro v každém případě zmizí.

Ostatně existuje už jedna země, která završila svou národní fázi a Evropské unii se odevzdává zcela. Není náhodou, že jde o nejevropštější ze všech členských států: Belgii. Demokracie se v ní utopila v handlování o regionálních zájmech. Konají se v ní volby, ale vládu stejně nemá. Běžné záležitosti mají na starost úředníci ovládaní Evropou a nic velkého se neděje. Suverenita lidu a politika nemají jednoduše řečeno už co říct. Pokud se chceme tomuto osudu vyhnout, Evropa nemá jinou možnost než se vrátit k národu a demokracii.