Obyvatele dóžecího města nejprestižnější přehlídka současného umění příliš neláká. Ve snaze ukázat bohatství a vliv pozvaných států se benátské Bienále stalo spíše geopolitickou než uměleckou událostí, píše francouzský týdeník Télérama.

Nebe je modré. A ráno, když je nebe modré, si Giovanni kupuje noviny a usedá na kamennou lavičku na nábřeží Schiavoni do stínu jedné z obrovských jacht kolébajících se nedaleko náměstí Svatého Marka. Každý den opakuje stejný ceremoniál: zapálí si zčernalé pokroucené cigarillo, pokuřuje, sleduje davy turistů a z novin si napřed vybírá stránku věnovanou fotbalu. O chvilku později přichází jeho kamarád Guido, také důchodce, vyzbrojen rybářským prutem. Guido má za to, že těch dvanáct velkých lodí, které zabírají volné místo mezi palácem Doges a Giardini a které povětšinou připluly na slavnostní zahájení Bienále současného umění, přitahuje ryby. Zatímco si Giovanni čte, Guido rybaří. Bienále je nezajímá. A až na ten stín, který vrhají na nábřeží, a ryby, které by mohly přilákat, je nezajímají ani jachty.

Za jejich zády hlásá velký transparet, že se dvůr bývalých kasárem Cornoldi během Bienále promění v pavilon Monackého knížectví. U vstupu nepřetržitě hlídkují dva vojáci v uniformách. Kousek dál na nábřeží směrem k paláci Doges jiný nápis upozorňuje, že kostel Santa Maria della Pietta hostí marocký pavilon. Čím dál více zemí, které nemají oficiální pavilon v zahradách Castello (Giardini je historickým místem Bienále), si po celém městě pronajímá volné paláce a kostely. V předvečer zahájení se na jednom z hustě obsazených vaporetto, brázdících vody směrem ke Giudecce, potkává jedna Francouzka s jinou a ptá se jí: „Jdeš k Velšanům?“ Má tím na mysli velšský pavilon, umístěný na ostrově v bývalém pivovaru a zasvěcený legendárnímu členu hudební skupiny Velvet Underground Johnu Caleovi.

Takto jsou po souostroví rozesety desítky provizorních pavilonů označených transparenty, do nichž se turisté neodvažují vstoupit a na které Benátčané často hledí káravým okem. Tak například stará Scuola Grande della Misericordia na severu ostrova uprostřed čtvrti Cannaregio, kterou obývá litevský umělec Zilvinas Kempinas, jenž se specializuje na recyklaci magnetických pásek z videokazet, které zde používá pro stavbu tunelu. Asi ani neví, že škola, postavená v druhé polovině šestnáctého století římským architektem a sochařem Sansovinem, připomíná jinou slavnou benátskou školu San Rocco, navrženou Bartolomeem Bonem a dokončenou v roce 1549 Scarpagninim. Dvě místní dámy, které odsud právě vycházejí, znají historii budovy i její architektonický význam (sněmovní sál v prvním poschodí je svou velikostí druhý největší ve městě hned po sále v paláci Doges) a zdá se, že se jim příliš nezamlouvá ani tunel, ani alobal pokrývající zadní stěnu, zatímco o několik metrů dál lze v kostele Santa Madonna dell’Orto shlédnout Poslední soud od Tintoreta. Umění, které společnost obhajuje a které si žádá, vypovídá také o úrovni jejích ambicí.

S tím, jak se Bienále vyvíjí a rozšiřuje po městě, klesá přímo úměrně i zájem, který o něj projevují Benátčané, zavalení po celý rok turisty. Není to jediný paradox: čím víc se planeta globalizuje, tím víc se Bienále stává součtem nacionalismů. 30. dubna 1895, kdy byl zahájen jeho první ročník, existoval pouze jeden pavilon v Giardini, kde byla instalována hlavní výstava. První zahraniční pavilon otevřela v roce 1907 Belgie, Francie přišla se svým o pět let později. Dnes jich existuje jenom v Giardini třicet a dalších pětatřicet provizorních pavilonů je rozeseto po celém městě. V roce 2011 si vlastní expozici otevře i Vatikán, zřejmě v reakci na silný nástup golfských států (svůj pavilon budou mít Spojené arabské emiráty i jejich politická metropole Abu Dhabi).

Všichni se utkávají na kolbišti spíše politickém než uměleckém, kde se hraje o vliv, moc a bohatství. Město bylo svědkem upadající slávy: Bienále v roce 1964, kde byl místo Francouze Bissièra oceněn Američan Rauschenberg, stvrdilo konec francouzského koloniálního impéria. Jinde slavné dny teprve nadcházejí: Čína, která je nyní umístěna vedle italského pavilonu v hangáru na konci Arsenálu, si možná bude moct už brzy otevřít svůj vlastní opravdový pavilon v Giardini. Prostřednictvím národních pavilonů Benátské bienále vlastně vytváří jakousi ekonomickou a geopolitickou mapu světa. Před čtyřmi lety pojali organizátoři poněkud „zobecňující“ nápad přidělit jeden pavilon Africe, přičemž ale zapomněli, že Afrika není země, ale kontinent zahrnující padesát čtyři států. Priority Giovanniho, Guida a většiny Benátčanů jsou proto pochopitelné: oblastí, kde je Itálie ještě stále světovou jedničkou, je fotbal.

Pozornost dvou starých přátel se stáčí ke katastrofálnímu umístění místního fotbalového mužstva. SSC Venezia se totiž v celkovém pořadí málem propadl. Klub si na poslední chvíli zachránil kůži v rozřaďovacím zápase díky remíze získané na hřišti Pro Sesto (Sesto San Giovanni v Lombardii). To se ovšem stalo až po zahájení Bienále. Umělecký svět zatím dávno opustil Benátky a vydal se na veletrh do Basileje, zanechávaje za sebou čtvrť Giardini, kterou turisté tak málo navštěvují, v přívalech dešťů nebývalé síly.