A je to tady: 1. května otevírá německý trh práce své brány Polákům, Čechům a dalším občanům ze zemí střední a východní Evropy. K masivnímu přílivu zahraničních pracovníků, kterého se mnozí obávají, ale nedojde, ba právě naopak: německé firmy se budou muset dokonce bít za to, aby novou pracovní sílu přilákaly.

Už několik týdnů je Andreas Röhm zavalen žádostmi. Jeho agentura Sirius Consulting nabízí už řadu let německým rodinám služby pečovatelů ze střední a východní Evropy. Teď se ale setkává s novou formou klientely. „Dnes mi volají malé a střední podniky,“ vysvětluje Röhm. Hledají dělníky pracující ve stavebnictví a hutnictví nebo kvalifikovaný hotelový personál.“ Tyto podniky by byly rády, kdyby Röhm využil kontakty ve střední a východní Evropě k tomu, aby do Německa přilákal pracovní sílu.

Od prvního května bude německý trh práce zcela otevřen občanům států, které se k Evropské unii připojily v roce 2004. Poláci, Češi, Slováci, Maďaři a občané Pobaltí budou od nynějška moci v Německu pracovat, aniž by pracovní agentura předem studovala jejich profil a zjišťovala, zda se neucházejí o místo, na které by mohl chtít nastoupit německý pracovník.

Občané ze zemí střední a východní Evropy budou mít nyní právo v Německu pracovat. Stojí ale o to? Zas až tak moc ne, odpovídají ekonomové. „První květen neodstartuje masovou imigraci,“ tvrdí Christoph Schmidt, vedoucí ekonomického výzkumného ústavu v Severním Porýní-Vestfálsku (WRI) se sídlem v Essenu. Do Německa by mělo podle odhadů přicházet navíc maximálně 100 000 východoevropských pracovníků ročně, což není tak vysoký nárůst, když si uvědomíme, že už nyní jich je v zemi 600 000. „Neznamená to, že když otevřeme dveře, naženou se sem odborníci,“ shrnuje Schmidt.

Středoevropané po práci v Německu neprahnou

Kdo by tomu věřil? Léta jsme žili v obavách, že nám Češi a Poláci zaplaví trh práce a seberou pracovní příležitosti hned, jakmile se otevřou hranice. A nyní se děje pravý opak: německé podniky by naléhavě potřebovaly kvalifikovanou pracovní sílu z Polska, České republiky nebo Slovinska. Německu chybí ruce. Některé ukazatele přitom naznačují, že pracovníci ze zemí střední a východní Evropy touhou po práci v Německu zrovna neumírají.

Hlavní vysvětlení lze hledat v tom, že mnoho lékařů, zdravotních sester, inženýrů a dalších odešlo už dávno. Dnes tito lidé pracují ve Velké Británii, Irsku nebo Švédsku. Tyto země totiž svůj trh práce otevřely už v roce 2004 a na Západ v té době odešly tisíce pracovníků. O dva roky později otevřely trhy Španělsko, Portugalsko, Finsko, Řecko a Itálie. I další země přijaly alespoň minimum pracovních imigrantů do profesí potýkajících se s nedostatkem pracovní síly. Jen Německo a Rakousko si tvrdě stály za svým. „Šlo o rozptylový efekt,“ vysvětluje Herbert Brücker z německého Institutu pro výzkum práce a zaměstnání (IAB). „Před rokem 2004 chtělo do Německa zamířit 60 % emigrantů ze střední a východní Evropy. Dnes je to jen 23 %.“

Pokud mají firmy zájem o pracovníky z Východu, musejí jim mít co nabídnout. Právě tak uvažuje Alexander Wittker, jehož agentura Job Impulse poskytující dočasnou pracovní výpomoc zaměstnává 4 000 lidí a v nových členských státech Unie vlastní 14 poboček. Wittker německým podnikům nabízí, že pro ně zaměstná elektrikáře, nástrojaře nebo programátory z Východu. Pracovníkům pak na oplátku zajišťuje stipendia a kurzy němčiny a vyřizuje veškerou administrativu na německých úřadech. Jeho zástupci dokonce chodí nabírat budoucí zaměstnance i do škol. Samozřejmě chodí také na vysoké a odborné školy, například až do slovenských Košic.

Národní program náboru kvalifikovaných pracovníků

Německé podniky začínají pomalu chápat, že kvalifikovaný personál, který hledají, sám od sebe nepřijde. K tomu, aby ho nalákalo, by Německo potřebovalo rozsáhlý národní program, jako byl ten v šedesátých letech. Ať už se jedná o národní průmyslový odbor (BDI), Federaci německých zaměstnavatelů (BDA) nebo Sdružení průmyslových a obchodních komor (DIHK), žádná velká organizace nepřevzala iniciativu na národní úrovni, nemluvě o dohodě o náboru zaměstnanců podporované státem. V padesátých a šedesátých letech se německá vláda předně obrátila na Itálii a poté na Španělsko, Řecko, Turecko a Jugoslávii. V té době vysílal své zástupce na místo přímo spolkový úřad práce. Jejich úkolem bylo prověřit kandidatury a lidem s dobrým pracovním profilem okamžitě nabídnout smlouvu.

Dnes obstarávají veškerou tuto práci malé organizace: malé a střední podniky, krajská sdružení a malé agentury pro dočasnou pracovní výpomoc. V dubnu nabídla průmyslová a obchodní komora v Chotěbuzi vzdělávací program stovce polských stážistů. Zaměstnanecký zdravotnický odbor by se rád spojil se zastupitelstvím bavorského města Neuendettelsau a převzal nad polskými stážisty v Německu záštitu. Nikdo si ale nedělá iluze o efektivitě těchto iniciativ v poměru k nedostatku pracovní síly, kterým trpí celá země. Už dlouho se uvažuje o tom, že zdravotní sestry půjdeme hledat až do Indie.