Rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu, který odsoudil bývalého generála Gotovinu za válečné zločiny, vyvolal v Chorvatsku, kde je Gotovina považován za válečného hrdinu, vlnu nevole.

Patnáctého dubna dorazila z Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu špatná zpráva, která chorvatskou vládu, schovanou za svými stěnami a chráněnou policejními silami, viditelně zaskočila. Generál Ante Gotovina a Mladen Markać byli odsouzeni – první na 25 let a druhý na 18 let vězení – za zločiny spáchané během operace Oluja (Bouře) v roce 1995. Při operaci, která chorvatským silám umožnila převzít kontrolu nad Krajinou (na jihu země), zemřelo podle ICTY 324 Srbů a 90 000 jich bylo donuceno k odchodu.

 

Z právního a politického hlediska zavdá tento rozsudek podnět k velice rozmanitým a protichůdným interpretacím. Epilog budeme znát ale až po odvolání, které se obhajoba generálů rozhodla podat. Chorvatské veřejnosti, kterou rozsudek, jejž považuje za nespravedlivý a pokořující, rozpálil doběla, bude do té doby třeba připomenout tři věci. 

 

Za prvé: ICTY nijak nezpochybnil legitimitu války proti srbské okupaci a operaci Bouře, díky níž byla osvobozena třetina chorvatského území. Tribunál tak sebral argumenty z rukou těm, kdo se domnívali, že je Haag dějištěm protichorvatského spiknutí a upírá lidu legitimní právo na obranu.

 

Za druhé: ICTY nijak nezpochybnil vznik nezávislého chorvatského státu na začátku 1990, který se časově shodoval s vojenskou agresí jednotek Slobodana Miloševiće a vzpourou části obyvatelstva [srbská menšina]. Tribunál dokonce ani v nejmenším nenaznačil myšlenku, že by byl chorvatský stát založen na zločinu.

 

Za třetí: Generálové nebyli shledáni vinnými proto, že jako velitelé tuto operaci vedli. Byli odsouzeni proto, že zavírali oči před zločiny páchanými proti srbským občanům, proto, že se těmto zločinům nesnažili zabránit a že nevyloučili ze svých řad ty, kdo pálili domy, zabíjeli staré lidi a rabovali jejich majetek. Kdyby přistoupili na tuto nedílnou součást odpovědnosti každého válečného velitele, nebyli by odsouzeni, respektive vůbec souzeni.

 

Tato upřesnění jsou důležitá z hlediska principu spravedlnosti, ale i z důvodu respektu k národním dějinám. Jsou důležitá i proto, že zamezují manipulacím, podle nichž je každé odsouzení Chorvata za válečné zločiny automaticky považováno za čin namířený proti Chorvatsku.