V reakci na příliv tisíců běženců ze severní Afriky vyzývá Itálie své partnery k solidaritě. Ministři vnitra a spravedlnosti států sedmadvacítky v čele s Paříží a Berlínem jí ale 11. dubna připomněli její povinnosti v oblasti přijímání běženců a řízení přistěhovalectví, jako i to, že v otázkách imigrace platí pravidlo ‚každý sám za sebe‘.

Itálie podle slov Berlusconiho vlády čelí skutečnému tsunami ilegálních přistěhovalců, zejména Tunisanů. Země nahlas a důrazně vyzývá k rozložení „břemene“ mezi členské státy Evropské unie a hrozí, že nelegální přistěhovalce nechá volně přecházet na území svých partnerů. Za tím účelem běžencům vystavuje „dočasné povolení k pobytu“ s tříměsíční platností. Ty podle jejího mínění zavazují partnerské státy k tomu, aby přistěhovalce přijaly… Tak řečeným partnerům, zejména Německu, Rakousku a Francii, se takové vydírání pranic nelíbilo, což také dali 11. dubna na zasedání Rady ministrů spravedlnosti a vnitra v Lucembursku italskému zástupci Robertu Maronimu, přednímu představiteli regionalistické a xenofobní strany Liga Severu, jasně na srozuměnou. „Nemůžeme schvalovat, aby početní ekonomičtí migranti přicházeli přes Itálii do Evropy. Proto od Itálie očekáváme, že bude dodržovat stávající právní předpisy a plnit závazky,“ prohlásil německý ministr vnitra Hans-Peter Friedrich, který rovněž sdělil, že je připraven znovu zavést kontroly na vnitřních hranicích EU. Francouz Claude Guéant šel v jeho stopách a oznámil, že posílí kontroly na francouzsko-italských hranicích a nelegální tuniské přistěhovalce bude posílat zpět za Alpy. Ani nápad podlehnout italskému vydírání! Maroni dal průchod svému hněvu a ve slovní přestřelce zašel ještě o krok dál: „Itálie byla ponechána na holičkách.[…] Napadá mě, jestli za takové situace má ještě vůbec smysl být součástí EU.“

Řím chce vykonstruovat celoevropský problém

„Tohle všechno je jen čistě předvolební rozruch v Itálii, ale i ve Francii,“ soudí odborník na imigraci Patrick Weill z Národního výzkumného centra (CNRS). „Navzdory tvrzení italské vlády a dojmům, které vyvolávají spektakulární obrázky z Lampedusy“, jež je pro většinu tuniských běženců vstupní branou do Evropy, „se nejedná o žádný masový příliv“. Od lednové revoluce v Tunisku se na pobřeží Itálie vylodilo 25 800 osob, což je vzhledem k ekonomické situaci v Tunisku a válce v Libyi velice málo. Číslo je tím méně ohromující, že Itálie, která se stala zemí přistěhovalců, v posledních letech zlegalizovala v několika vlnách pobyt více než milionu běženců. Poslední operace tohoto typu proběhla v roce 2009. „Ve skutečnosti žádné ‚břemeno‘ k rozdělování není,“ tvrdí ironicky Weill. „Příliv je v normě a je zvladatelný.“ Řím chce ale tím, že o Unii mluví jako o cedníku, udělat z této otázky evropský problém. Tím hraje na strunu jednak xenofobii, jednak euroskeptismu části italských voličů. Ovšem v rozporu s tvrzením Berlusconiho vlády dočasná pobytová karta svému držiteli neumožňuje usadit se volně v jiném státě EU, jak na to upozornila Evropská komise, rozlícená takovým překrucováním pravidel. Jestliže totiž směrnice z roku 2003 uděluje cizincům z nečlenských zemí EU právo na pobyt na území celé Unie, pak jen s tou podmínkou, že mají oprávnění k dlouhodobému pobytu (nikoliv tříměsíčnímu) a že disponují prostředky na hrazení svých potřeb (mají práci nebo úspory). Stejně tak platí, že legální cizinci ze zemí mimo EU se mohou po Unii pohybovat volně pouze tehdy, pokud mají dostatek prostředků. Cizinci oprávnění pouze k dočasnému pobytu, kteří nemají peníze, tak mohou být posláni zpět do země, která je přijala jako první, v tomto případě do Itálie…

S kontrolou italských hranic může pomoci Frontex

Stejně tak skutečnost, že členské státy v rámci Schengenském prostoru zrušily stálé kontroly, neznamená, že tyto země upustily od veškeré kontroly. Namátkové kontroly jsou zcela legální a v případě ohrožení veřejného pořádku nebo bezpečnosti mohou být hranice dočasně obnoveny. Claude Guéant zkrátka a dobře ví, že hraje na jistotu, když tvrdí, že použije „veškeré právní prostředky k tomu, aby byla Schengenská smlouva dodržována“. Kritika Itálie je nepatřičná tím spíš, že jí s kontrolou hranic může vypomoci Frontex. Tato evropská agentura má možnost shromáždit v případě problému prostředky od různých členských států. Na východních hranicích EU už to tak dávno funguje. Guéant se ostatně s Maronim v pátek v Římě dohodl na „zavedení společných hlídek u tuniského pobřeží, které by bránily [běžencům] ve výjezdu“, a to právě v rámci Frontexu. EU, která Tunisku přislíbila, že mu finančně pomůže zvládnout přechodné období, bude pak od nových zodpovědných orgánů požadovat jako protislužbu spolupráci v boji proti nelegální emigraci, což už také začaly dělat. Takže mnoho povyku pro nic?