Evropská unie hodlá v brzké době zavést společná pravidla v oblasti azylové politiky. Ovšem vzhledem ke vzestupu xenofobních stran v mnoha evropských zemích a přílivu běženců ze severní Afriky získává debata na výbušnosti.

Švédská veřejnoprávní rozhlasová stanice 4. dubna oznámila, že Nizozemci chtějí zpřísnit podmínky vstupu žadatelů o azyl do Evropské unie. Vláda v Haagu konkrétně požaduje, aby každý běženec nejprve dokázal, že se nemohl uchýlit do bezpečí v jiné části své země. Takový návrh je zcela absurdní. Lidé, kteří utíkají před perzekucí, nemají většinou před odchodem ani čas ani možnost zkoumat situaci v celé zemi. Nutnost přinášet takový typ důkazů je v rozporu se základními principy práva na azyl. Proto je dobře, že eurokomisařka pro zahraniční záležitosti Cecilia Malmströmová tuto nejapnou myšlenku kritizovala.

 

Nizozemský návrh je dokladem toho, že atmosféra kolem jednání o azylové politice Evropské unie začíná být elektrizující. V příštím roce Unie nahradí minimální nařízení platná v jednotlivých členských zemích společným a závazným legislativním arzenálem. Alespoň tak to má v plánu.

 

V rámci veřejné debaty se o těchto jednáních zatím příliš nemluvilo. Nicméně v zákulisí to vře. Budoucí azylová politika vyvolává v celé Evropě rozporuplné a vyhrocené emoce. V členských státech, v nichž se xenofobním stranám podařilo prosadit svá vlastní témata, působí tato otázka ve veřejné debatě jako výbušná směs. Není pochyb o tom, že koncepce společné azylové politiky přináší rizika. Hrozí nebezpečí, že země prosazující zmírnění pravidel budou přehlasovány zastánci tvrdé ruky. Stát se ale může i pravý opak a nezbývá, než v to doufat. Z mnoha důvodů by bylo záhodno, aby se členské státy EU dohodly na společných pravidlech azylové politiky. 

 

Členské státy sdílejí hranice s okolním světem a lidé oprávnění zdržovat se na území EU mají právo na volný pohyb. Každá země je tak ovlivněna azylovou a imigrační politikou ostatních členských zemí. Proto je požadavek na jistá společná pravidla logický a odůvodněný. Otázkou zůstává, jak toho dosáhnout. Riziko netkví pouze v tom, že některé členské státy, jako například Nizozemí, usilují o zpřísnění podmínek vstupu do EU pro žadatele o azyl. Důkazem toho, že má Unie v oblasti azylové politiky před sebou ještě dlouhou cestu, jsou i přeplněné uprchlické tábory v severní Africe. Například tuniské úřady ubytovaly 220 000 uprchlíků. Velká část z nich ale ochranu nepotřebuje. Odešli za prací do Libye a nyní jim jde především o to, vrátit se domů. Přibližně 100 000 osob se mohlo vrátit do vlasti díky finanční pomoci, jmenovitě evropské.

 

V tuniských uprchlických táborech přesto zůstávají blokovány tisíce lidí. Jedná se zejména o Somálce a Eritrejce, kterým v jejich zemi hrozí perzekuce a kterým tak náleží právo na azyl. Evropská unie už jim přislíbila ochranu, ale zatím pouze na papíře. Pouze šest členských zemí, mezi nimi i Švédsko, nabídlo, že by pár stovek běženců přijalo na svém území. To, s jak malou ochotou evropské země nabízejí pomoc, dává tušit, že jednání o azylové politice EU bude složité; mnohým státům jde totiž především o vlastní zájmy.