Jen několik hodin po hlasování Rady bezpečnosti OSN, jež schválila 18. března vojenskou operaci proti libyjskému režim, vyhlásil Kaddáfí příměří. Jeho rozhodnutí možná zjednoduší situaci, jež evropský tisk považuje i přes podporu válečných operací za riskantní.

„Konečně. Mezinárodní společenství, které je pro jednou hodné svého jména, prokázalo schopnost zaujmout vůči událostem v Libyi jasný postoj,“  neskrývá své potěšení list Libération. Podle francouzského deníku, „se diplomatický nátlak francouzských představitelů vyplatil. Francii, která byla ještě před dvěma dny spolu s Británií zdánlivě v izolaci, se nakonec podařilo přesvědčit Radu bezpečnosti OSN ke schválení rezoluce, která ,členské státy opravňuje […] k přijetí všech potřebných opatření […] na ochranu civilistů a oblastí obývaných civilisty pod hrozbou útoků ze strany libyjského režimu. A zajistit, aby Kaddáfího letectvo zůstalo přibité k zemi a nemohlo povstání potlačovat.’”

Podle francouzského tisku je výsledek hlasování především zásluhou Nicolase Sarkozyho. „Paříž, která se nejprve postavila proti revoluci v Tunisku a poté ostýchavě přihlížela svržení Mubaraka, se postavila do čela řešení libyjské otázky,“ všímá si Libération.

„Nicolas Sarkozy rychle pochopil rozsah tragédie, ve které spatřil příležitost najít si roli podobnou té, kterou sehrál v gruzínské krizi v srpnu 2008, když předsedal Evropské unii.“ „Naše země mobilizací mezinárodního společenství a vytržením...z jejich apatie plně sehrála svou roli“ dodává k tomu Le Figaro. „Francie jako středozemní mocnost na sebe bere morální závazek v podobě záchrany arabského jara.“

„Je hořce ironické, že výročí vypuknutí války v Iráku připadá právě na tento víkend,“ připomíná The Independent. „Osm let po bitvě o Bagdád a Basru schválila Rada bezpečnosti OSN vytvoření bezletové zóny nad další arabskou zemí. A odkaz Iráku je také strašákem všech akcí.“   Avšak vůči Kaddáfímu si mezinárodní společenství a zvlášť Evropané nemohou dovolit nedělat nic. „K zabití lidí, jejichž rozjařené tváře vidíme na titulní stránce deníků a v televizi, stačí puška, či dokonce jen provaz,“ rozčiluje se Rzeczpospolita. „Doufejme, že svět nejedná příliš pozdě. Doufejme, že lze zabránit další Rwandě.“ „Morální princip se v Benghází ve skutečnosti vztahuje na všechny,“ domnívá se Le Figaro. ‚Závazek chránit' civilní obyvatelstvo, který OSN přijala v roce 2005 v reakci na události ve Rwandě a Bosně, nemůže najít jednoznačnějšího uplatnění. Nejedná se jen o altrusimus. ,Realismus', který občas stavíme proti morálce, je v tomto případě na stejné lodi.“ 

Kaddáfí u moci, ostuda pro Evropu

List The Times prozaicky poznamenává, že nejsme ve „Rwandě či Dárfúru, kde jsme mohli nechat vzájemně pobít stovky tisíc lidí a jediný dopad to měl

o na naše svědomí. To, co se děje v Libyi, je v mnoha ohledech mnohem blíž Bosně, kde daleko víc šlo o naše zájmy.“ Le Temps kritizuje, že se před přijet

ím rezoluce promarnilo mnoho času. „Drahocenný čas se promrhal diplomatickými gestikulacemi,“ lituje švýcarský deník. „Podívejme se, čemu se podobá náš svět ,soft vládnutí' po skončení studené války, po velké americké lži v Iráku. Žádná vláda už nemá odvahu zasáhnout ,po staru’ a vyslat do buše či pouště pár ostřílených chlapíků, aby tam v utajení podporovali guerillu či osvobozenecké hnutí. Geopolitiku ovládla politická korektnost. Legálnost má navrch nad spravedlností.“

A teď? „Pokud se Kaddáfí udrží u moci, bude to znamenat ponížení pro všechny západní představitele, kteří si jeho pád přáli,“ varuje Le Figaro. Prohlášením z 18. března o ukončení vojenských operací libyjský režim možná změnil situaci. Avšak pokud by se přece jen pokusil potlačit povstání soustředěné kolem Benghází, mezinárodní společenství by opět stálo před vojenskou operací, která by byla „riskantní“, domnívá se De Standaard.

Co uděláme, když letecké operace ztroskotají?, klade si otázku belgický deník. „Vstoupíme na libyjskou půdu? A pokud Kaddáfí bude používat svou protileteckou obranu a své tanky v obydlených zónách, a během bombardování tak budou umírat civilisté? Překvapí nás obviňování z neokolonialismu, zatímco arabské země se pyšní, že se osvobozují samy?“

„Z pohledu morálky můžeme rezoluci OSN jen podpořit,“ uzavírá De Standaard. Ale představuje bezletová zóna vhodné řešení? „Už od Iráku víme, že válka je nepředvídatelná a k demokracii nevede. Není to sice invaze, ale jak ukázal v roce 1999 případ Kosova, než diktátor změní názor, může to zabrat dost času.“