Návštěva premiéra Recepa Tayyipa Erdogana v Německu na konci února poukázala na rostoucí sebevědomí Turecka. Země, jejíž ekonomika rychle roste a která je považována za příklad pro arabské státy, dnes Evropu potřebuje méně, ale přesto se k ní snaží připojit.

Recep Tayyip Erdogan vystupující v roli předsedy vlády všech Turků, včetně těch, kteří mají už dvacet let německé občanství – právě v takové funkci předstoupil [27. února] v Düsseldorfu se svým projevem před deset tisíc shromážděných imigrantů tureckého původu. Když se před třemi lety konalo podobné shromáždění v Kolíně nad Rýnem, vyvolal premiér polemiku tím, že „asimilaci“ označil za „zločin proti lidskosti“. Přesně stejná slova zopakoval v Düsseldorfu, ovšem s vysvětlujícím dovětkem: „Integraci říkám ano.“ Během své návštěvy Německa projevil turecký premiér fragmentární vnímání skutečnosti. Nikdo nemůže ignorovat práva menšin, hřímal; Kurdové v Turecku se budou ptát, proč to neplatí i pro ně. Každý má právo vyznávat svou víru, prohlásil; křesťanům v Turecku je přitom toto právo odpíráno. Tayyip Erdogan vytkl západním mocnostem jejich mlčenlivou reakci na události v Tunisku, Egyptě a Libyi; tentýž Erdogan, který z důvodu hospodářských zájmů Turecka odmítá sankce proti Kaddáfího režimu. Turecký premiér má za to, že si tyto paradoxy může dovolit. Turecko dává najevo rostoucí sebevědomí. V současnosti to na vlastní kůži pociťuje Brusel. Po vleklých jednáních dospěli diplomaté EU s Ankarou k dohodě, podle níž se Turecko zavazuje převzít zpět nelegální uprchlíky, kteří do Evropy vstupují přes jeho území. Ankara se ale nyní nechala slyšet, že Turecko zmíněnou dohodu nepodepíše a nebude ji aplikovat, leda pod podmínkou, že Unie Turkům zruší povinná víza. Turecko navíc otevřelo hranice. Od té doby, co umožnilo bezvízový vstup Syřanům, Jordáncům, Maročanům a Alžířanům, přicházejí přes Turecko do Řecka každý den stovky nelegálních imigrantů těchto národností. Ankara tímto způsobem vyvíjí na EU nátlak ohledně vízové politiky. Turecko už se před Evropou nesklání, ale pyšně vystavuje na odiv. Toto nové sebevědomí se opírá o hospodářský růst země zažívající boom. Ještě před deseti lety stálo Turecko na pokraji bankrotu. Dnes zaujímá pozoruhodné 17. místo v žebříčku největších ekonomických mocností. Pokud by bylo součástí Unie, bylo by dokonce na 7. příčce. Mluvíme-li o hospodářském vlivu, mluvíme zároveň i o vlivu politickém. Turecko se postupně stává regionální velmocí. Je pravda, že Turci jakožto potomci Otomanů, kteří regionu po staletí vládli, nevzbuzují v arabském světě pouze sympatie. Mnoho Arabů dnes ale v Turecku vidí vzor, a to nejen díky jeho hospodářskému rozkvětu, ale především proto, že je pro ně důkazem, že islám a demokracie nejsou neslučitelné, i když turecká demokracie možná není z evropského hlediska dokonalá. V době, kdy Turecko stáčí čím dál častěji pohled k Východu, se mnozí ptají, jaké to bude mít pro evropskou budoucnost země důsledky. Erdogan a jeho ministr zahraničních věcí Ahmet Davutoglu sice bez ustání opakují, že vstup země do EU zůstává nadále prioritou, nicméně se zdá, že se jedná pouze o povinnou figuru. Od té doby, co Turecko před půl stoletím zaklepalo na brány EU, se země změnila. Už nejsme „pouzí prosebníci“, prohlásil nedávno Tayyip Erdogan. Ve skrytu duše se mnoho Turků od Evropy odvrací: zatímco před třemi roky bylo vstupu do EU nakloněno 66 % občanů, dnes už je to jen 38 %. Spisovatel Orhan Pamuk soudí, že se „růžový sen o Evropě, kterému všichni věřili,“ rozplynul. Možná proto, že Turecko už není tak chudé, jako bývalo. Možná také proto, že už mu nevládne armáda, ale má silnou občanskou společnost. Erdoganovo Turecko sleduje čím dál víc svou vlastní cestu, která, jak se zdá, do Evropské unie nesměřuje.