Evropská unie měří diktátorské režimy dvojím metrem. Na jedné straně pohotově uvalí sankce proti běloruskému prezidentovi Lukašenkovi, na straně druhé je však mnohem smířlivější k uzbeckému prezidentovi Karimovi, podobně jako dříve k tuniskému prezidentovi bin Alímu. Za jakou cenu, ptá se politolog Bruno De Cordier.
Uzbecký diktátor Islam Karimov navštíví 24. ledna Brusel, kde se setká s představiteli Rady Evropské unie, předsedou Evropské Komise José Manuelem Barrosem a zástupci NATO. Jen stěží si můžeme představit větší rozdíl v přístupu ke Karimovi a například k běloruskému prezidentu Alexandru Lukašenkovi.
Média tomu vůbec nevěnovala pozornost, ale v březnu 2007 zažil Uzbekistán podobnou tragédii jako Tunisko, kde se loni v prosinci upálil nezaměstnaný mladík Mohamed Bouazizi. Osmatřicetiletá vdova a matka dvou dětí, Hadiša Aripová, vlastnila stánek na trhu ve městě Džizak. Upálila se v zoufalství poté, co jí policie zabavila veškeré zboží. Tragický osud Aripové nevyvolal žádné velké protesty jako v Tunisku, a to z jasného důvodu: necelé dva roky před tragédií protesty v Andidžanu potlačila elitní jednotka prezidenta Karimova. Policisti, kteří Aripovou zadrželi, byli mezitím propuštěni ze služby. Důvody, které Aripovou dohnaly k sebevraždě, však zůstávají v zemi aktuální i dnes.
Islam Karimov převzal v roce 1989 vedení Komunistické strany sovětského Uzbekistánu. Od získání nezávislosti v roce 1991 stojí v čele jednoho z netvrdších policejních států Euroasie. Klíčové oblasti hospodářství, od pěstování bavlny, přes těžbu zemního plynu, až po místní trh, drží pevně v rukou prezidentova rodina, jeho přívrženci a místní mocipáni, kteří využívají státní aparát a soudnictví k tomu, aby si upevnili vlastní pozici na trhu. „Ještě stále přežívá policejní stát a stará garnitura“, řekl mi jeden známý z Uzbekistánu. „Socialistické výhody však byly zrušeny.“ Většina obyvatel žije v realitě, která před zraky turistů obdivujících nádhery Timurova legendárního města Samarkand zůstává skryta.
Svět potřebuje Uzbekistán
Po masakru v Andižanu uvalila Evropská unie na Uzbekistán zbrojní embargo a vysokým představitelům bezpečnostních služeb zakázala vstup do Evropy. Nikdo však zákaz nevzal zcela vážně. Nyní se k pracovní cestě chystá dokonce samotná hlava státu. Pravdou je, že Uzbekistán disponuje obrovskými zásobami ropy a zemního plynu. Natolik obrovskými, že země již několik let hlásá, že svět potřebuje Uzbekistán mnohem více než naopak. Uzbekistán patří mezi hlavní vývozce bavlny. Země se navíc stala klíčovým spojencem v takzvané válce proti terorismu.
Podobně jako bin Alí v Tunisku se Karimov v Uzbekistánu těší tiché podpoře mezinárodního společenství, neboť je alespoň schopen udržet „islamisty“ pod kontrolou. Velkou část politických vězňů tvoří skuteční islamisté, ale často také muslimové podezřelí z radikálních myšlenek a členové muslimské opozice. Také také vyloučené, jak se někteří domnívají, že uzbecký islamismus je pouze výmyslem diktátorského režimu. Ačkoliv ozbrojené islamistické skupiny operují v Uzbekistánu jen sporadicky a mezi obyvateli nemají prakticky žádnou podporu. Místní muslimští obyvatelé jsou Karimovou „protiteroristickou politikou“ unaveni, mají dost zneužívání státní moci a všudypřítomého vládního aparátu. Z tuniské revoluce plyne pro Uzbekistán poučení, že muslimové mohou mít často vážné důvody k nespokojenosti a frustraci, aniž by usilovali o světovou islamistickou konspiraci.
Bez šance cokoliv změnit
Uzbekistán je také důležitou součástí zásobovacího řetězce spojeneckých jednotek NATO rozmístěných v sousedním Afghánistánu. Přestože spolupráce s uzbeckým režimem není zdaleka ideální, Taškent využívá naplno svého strategického významu a jeho pozici posilují útoky Tálibánu na konvoje projíždějící Pákistánem. Obyvatelé Uzbekistánu stále méně věří, že by Evropská unie a západ obecně dokázal prostřednictvím „konstruktivní spolupráce“ Karimův režim změnit.
Přestože se v některých evropských kruzích občas proti plánované Karimově návštěvě objevují námitky a v otázce ochrany lidských práv nepochybně dojde k určitým střetům, je zřejmé, že Karimov bude přijat se všemi poctami. Jeho režim určitě nepromarní příležitost k tomu, aby prezidentovu evropskou návštěvu označil za vyjádření úcty a uznání schopnému politikovi. Někteří doufají, že sedmasedmdesátiletý Karimov se beztak zanedlouho vzdá moci a do té doby je lepší udržovat s Uzbekistánem přátelské vztahy. Podle této logiky je současný přístup ke Karimovi pochopitelný. Bude však záležet na tom, kdo po něm dříve nebo později převezme štafetu. Karimov může u moci vydržet ještě řadu let. Po dobu své vlády se stal mistrem mystifikace svých zahraničních kontaktů, což ovšem vypovídá více o nich než o Karimovovi samotném. Otázkou je, zda EU může pokračovat ve své reálpolitice, pokud se věci nebudou vyvíjet podle očekávaného scénáře.