Zatímco se Portugalsko připravuje, že požádá o ponížující pomoc od EU a MMF, v eurozóně roste napětí. Nejvyšší političtí představitelé se handrkují a na povrch vystupuje „velký komunikační problém Evropy“.

Angela Merkelová byla právě zabrána do diskuze o krizi eura, když v kancléřství zazvonil telefon. Na lince z Lisabonu byl portugalský premiér José Sócrates s žádostí o pomoc. Portugalsko bude podle všeobecného přesvědčení třetím ze 17 členských států eurozóny, který zkolabuje pod tíhou svého státního dluhu a bude potřebovat pomoc EU, na které se z větší části podílí Německo. Sócrates zněl zoufale a podle svědků byl ke všemu svolný.

Merkelové se zeptal, co má dělat a slíbil, že učiní cokoliv si bude přát s jednou velkou výjimkou. Nebude žádat o peníze – o záchrannou pomoc eurozóny poskytovanou za extrémně tvrdých podmínek. Podle kuloárních zpráv z Berlína nechala Merkelová Sócratese čekat a zeptala se na názor svých mocných návštěvníků – Dominiqua Strauss-Kahna, francouzského předsedy Mezinárodního měnového fondu a Giulia Tremontiho, vysoce uznávaného italského ministra financí, který nedávno loboval za zavedení „eurobondů“ jako řešení rok trvající krize. K Sócratesovu dilematu se Strauss-Kahn, německy mluvící šéf MMF, vyjádřil zamítavě. Podle jeho názoru neměla portugalská žádost smysl, protože Sócrates by se stejně neřídil žádnou radou, kterou by dostal.

Výměna názorů, která se minulý týden udála v Berlíně, poukazuje na to, co jeden vysoce postavený německý představitel popsal jako „velký komunikační problém Evropy“. Uprostřed jedné z vůbec největších krizí EU je úroveň důvěry mezi jednotlivými klíčovými aktéry velice nízká, což hledání řešení této existenciální výzvy pro euro velice komplikuje.

Ministři financí EU se tento týden v Bruselu potýkali se zatím poslední politickou diskuzí kolem eura: jak přenastavit záchranný fond, který byl vytvořen loni v květnu a který disponuje 750 miliardami eur. Setkání uvízla na mrtvém bodě, Evropská komise se snažila prosadit rychlý nárůst prostředků, které by fond mohl zemím v nesnázích ihned půjčit, zatímco Německo se postavilo do čela zdrženlivého tábora s tvrzením, že není potřeba spěchat ani s navyšováním prostředků ve fondu, ani s rozšiřováním půjček.

Ekonomické základy eurozóny se rozbíhají opačným směrem: Německo a severní Evropa z krize vycházejí posíleny, zatímco jižní Evropa se dostala do začarovaného kruhu zadlužení a deflace. Právě to spolu s problémy kolem státního dluhu půltuctu zemí euro ohrozily. Avšak k těmto hrozbám se ještě přidávají třenice mezi politickými představiteli, kteří mají za úkol krizi vyřešit.

Tentýž den, kdy Berlín Sócratese odbyl, se předseda Komise José Manuel Barroso nechal v Bruselu slyšet, že se záchranný eurofond musí navýšit. Merkelová a její ministr financí Wolfgang Schäuble Barrosovu intervenci veřejně označili za „zbytečnou“. Kancelář německé kancléřky poté Barrosovi soukromě sdělila, aby mlčel s tím, že 440 miliard euro garantovaných vládami eurozóny není jeho starost, protože nejde o jeho peníze.

Zákeřné útoky probíhaly celý minulý rok. Květnové pomoci Řecku předcházela ošklivá slovní přestřelka o reparacích za druhou světovou válku. Když bylo v listopadu poníženo Irsko, Dublin si hořce stěžoval na šikanu ze strany velmocí EU. Nyní přišla řada na to, aby bolest a tlak pocítilo Portugalsko a Španělsko.

Olli Rehn, eurokomisař pro hospodářské a měnové záležitost, dnes varoval před „samolibostí“ členských států, které odmítají přemodelovat a navýšit záchranný fond. Adresátem této diskrétní jízlivé poznámky bylo opět Německo. Avšak německá vláda se o Portugalsko příliš nestará, jeho hospodářství považuje za příliš malé na to, aby mohlo mít na euro nějaký dopad. Stejně tak pohlíželo na Irsko a Řecko. Tyto tři státy dohromady totiž tvoří méně než 5 % hrubého domácího produktu EU, který dosahuje 12 bilionů euro.

Hlavní obavu jádrových států eurozóny je důvěra mezinárodních věřitelů v jednotnou měnu. Tlak z Evropské centrální banky a Evropské komise na přijetí ambicióznějších a flexibilnějších záchranných nástrojů je spíše než obavami o hospodářskou kondici Portugalska veden klesající důvěrou v záchranná opatření eurozóny, a to zejména ve Spojených státech. Klíčoví správci fondů, především opět ve Spojených státech, dali najevo své obavy, že dny eura jsou již sečteny, že z reakce Evropy na krizi nejsou nadšeni a že se zbavují svých investic. „Trhy [záchrannému] balíku nevěří. Někteří Američané dávají euru jen několik let,“ uvedl jeden vysoký unijní představitel.