Nový maďarský mediální zákon vstoupil v platnost 1. ledna, v den, kdy se Budapešť ujala předsednictví EU. Odsouzení se mu okamžitě dostalo v celé Evropě a s vervou proti němu bojuje i maďarský nezávislý tisk. Příkladem je tento editorial deníku Népszabadság.

Nový maďarský mediální zákon vstoupil v platnost 1. ledna, v den, kdy se Budapešť ujala předsednictví EU. Celá Evropa jej okamžitě odsoudila a s vervou proti němu bojuje i maďarský nezávislý tisk. Příkladem je tento editorial deníku Népszabadság. Na titulní straně dnešního vydání vyjadřuje redakce  listu Népszabadság svůj vlastní pohled na nový mediální zákon. Vstupem nového zákona v platnost  v Maďarsku zanikla svoboda slova. Sdělujeme to i v dalších 22 oficiálních jazycích Unie, aby tomu porozuměli všichni. Tento vzkaz považujeme za velice závažný, náš deník se k žádnému jinému tématu tak naléhavým způsobem nevyjádřil za celých dvacet uplynulých let a nikdy nevyužil takový prostředek protestu. Náš postup proto vyžaduje vysvětlení. Jsme přesvědčeni, že tento mediální zákon navzdory veškerému popírání slouží autoritářským zájmům koaliční vlády Fidesz-KDNP [aliance středopravicové strany předsedy vlády Viktora Orbána a křesťanských demokratů, která je u moci od dubna 2010]. Vytváří podmínky pro umlčení, potrestání a odstranění všech, kteří nesdílejí stejný názor. Mediální rada od dneška může novinářům udělit tučnou pokutu. [Ta se může vyšplhat až na 5 milionů forintů (448 000 korun) pro komentátora a 25 milionů forintů (2,2 milionu korun) pro deník v případě opakování prohřešku]. Jeden z odborníků strany Fidesz na kulturu naznačil (aniž by to výslovně potvrdil), že žádný deník nebude sankcionován za své politické názory. Ale pokud se tedy jedná o nedorozumění a na mezinárodní scéně to vyvolalo takové rozhořčení, proč tedy tento paragraf ze zákona nevyškrtnout? Pět členů mediální rady vybraných výlučně mezi osobnostmi strany Fidesz mohou redakci pokutovat z libovolného důvodu. Třeba proto, že rada dojde k názoru, že je daný článek neobjektivní, či proto, že se jí nelíbí to, co říkáme o někom z jejich strany, i když je to pravda. Deník se může obrátit na soud s žádostí o zrušení trestu a trvat na své nevině. Ale na jakém základě soud rozhodne o zrušení trestu? To nevíme. Buďto jej zruší, anebo ne. V zákonu je příliš netolerovatelného „buď-anebo“. Mediální rada daná opatření buď uplatní, nebo neuplatní. Deník může potrestat pokutou, která pro něj může být fatální, a stejně tak nikoli. V zemi, kde dodnes může kdokoliv získat odškodnění v případě újmy způsobené tiskem, to je moc chabá garance. Na to nebylo zapotřebí žádné zvláštní instance. Ani ombudsmana pro média, který by se měl odteď odpovídat pouze prezidentovi mediální rady a který může zahájit řízení proti té či oné redakci na základě své libovůle. Když se mu zlíbí, může si vyžádat nějaký dokument a když ho nedostane, pokuta se může vyšplhat až na 50 milionů forintů. (Rada též může požadovat odhalení zdroje a má právo na domovní prohlídku.) Řízení může zahájit a stejně tak nemusí. Může udělit pokutu a stejně tak ji udělit nemusí. Z jakého jiného důvodu mediální zákon ponechává takovou volnost, než aby se z ní profitovalo? A když se z toho dá profitovat, proč bychom to nedělali? Tato ustanovení představují Damoklův meč nad hlavami deníků. Přesto ti, kteří chtějí ukazovat současnou realitu si musí zajistit respekt. Protože vláda představuje svět perfektně vymezený, umlčený veřejnými médii, ve kterém vládne pořádek a bezpečnost, Pál Schmitt [maďarský prezident] je v něm tou nejnezávislejší osobou, a co se týče mediálního zákona, ten je „v naprostém souladu s evropským právem“. Naopak my bychom chtěli i nadále ukazovat svět, ve kterém žijeme. Na tom neústupně trváme. A to i prostřednictvím toho, že na titulní straně uvedeme třeba jen jednu jedinou informaci, když je naprosto zásadní: v Maďarsku zmizela svoboda tisku. Ale zahubena být nemůže.