Romanopisec Tim Parks volá po Evropě založené na společné vizi, kterou by usilovala o přetvoření dnešního světa a nikoliv jeho zachování ve stávající podobě.

Před Evropou vyvstává stále více výzev, sama však zůstává ješitná a zmatená. Ať už budou možné dopady globálního oteplování, úbytku přírodních zdrojů, militantního islámu, slábnoucí role Ameriky a posilující Číny jakékoliv, jisté je, že náš stávající způsob života je neudržitelný. Musí se provést obrovské změny. Bude to poprvé, co se takové změny budou muset učinit na globální úrovni. Je těžké si představit, že by Evropa, ve stavu v jakém se dnes nachází, hledající jednotu, vizi a odvahu, k tomu nějakým způsobem přispěla. Alternativou je, bohužel, válka.

Během 80. a 90. let, kdy Evropské společenství expandovalo a konsolidovalo se, jsem k celému procesu choval podezření. Celý svůj dospělý život jsem prožil v Itálii a tak jsem nebyl tím typickým anglickým skeptikem, který by úzkostlivě lpěl na zachování pozůstatků britského imperialismu. Odrazoval mě na tom ten fóbický, defétistický tón. Ze strachu, že mezi námi opět vypukne válka jsme se k sobě museli připoutat do sítě obchodních pravidel a regulací, ve kterých získávala navrch stále více a více byrokracie. Ze strachu z vnějšího ohrožení jsme museli vytvořit pevný blok kolektivní obrany proti zemědělským produktům z Afriky, průmyslovým výrobcům z Číny, ruskému impériu na východě.

Národy se k Evropě přidaly nikoliv jako konvertité k nějaké vzrušující ideologii, nýbrž jako realisté vyjednávající kapitulaci. Navzdory přesvědčení, že rozdílné cesty osudů jednotlivých národů jsou překonaným blouzněním, se státy upnuly na jakýkoliv zbytek suverenity, jak to jen bylo možné. Naopak uklidňujícím aspektem bylo, že Evropa nikdy nepřitahovala onu zhoubnou loajalitu, která může člověka přesvědčit k tomu, aby položil život za vlajku. Evropské společenství se nepyšní žádnými mučedníky. Na druhou stranu její jedinou hybnou sílu představovala byrokracie, neexistovala žádná hrdost, volené mocenské centrum, které by se staralo o kolektivní budoucnost. Zatímco rétorika hovořila o vůči sobě rovných státech, které se rozhodly sdílet svůj osud, rozhodnutí zjevně vyplývala z proměnlivých antagonismů a spojenectví mezi Francií, Německem a Británií. Věřit v Evropu nebylo nikdy snadné.

V Itálii nebylo možné nezaznamenat pokrytectví a oportunismus tohoto procesu. Evropa nabízela rétoriku poslušnosti a pokroku, která nahrazovala veškerou skutečnou debatu. Právě její instituce bychom mohli vinit z tvrdých hospodářských opatření, které by slabé koaliční vlády nemohly jinak uskutečnit. Její fondy se mohly plenit a defraudovat, její pravidla ohýbat, když nevyhovovala. Navzdory na odiv vystavovanému evropanství se Itálie stejně jako každá jiná země považuje za oddělenou entitu a ze společného se snaží vydojit, co se dá. Zdá se, že sobectví roste spolu s tím, jak ustupuje suverénní identita. Jedinou věcí, kterou můžeme Velké Británii připsat ke cti, je, že tento cynismus nikdy neskrývala. Blairův a Brownův dlouhodobý rezervovaný postoj k euru – „přidáme se, až to bude mít pro nás ekonomický smysl“ – se může zdát jako inteligentní pragmatismus, avšak stěží je to dobré pro naši duši či dokonce trhy. Přijmout myšlenku s nadšením anebo ji naopak zavrhnout jsou v principu rozhodnutí, která mění hospodářské podmínky a stimulují všechny druhy pozitivního chování.

Rozpolcenost v otázce, kde dnes v Evropě leží mocenské centrum ovlivňuje všechny oblasti lidského života. Ani jedna země není na světové scéně rozhodující silou a žádná instituce nevyjadřuje kolektivní vůli. Neexistuje zde možnost provedení žádné smělé vize či uskutečnění rozsáhlé změny. Nikdo nemá zodpovědnost, protože nikdo ji mít ani nemůže. Převládající nálada je konzervativní a malicherná: zachovejme si náš privilegovaný způsob života za každou cenu, vezměme si co můžeme, dokud můžeme. Poslechněte si rétoriku automobilistických lobby, když cena ropy stoupne o jediný cent, a hned vám stoupne puls. Je to atmosféra popírání. Skutečnosti jako globální oteplování se přijímají jen na intelektuální úrovni, ale na té praktické se ignorují. Existují v oddělené dimenzi, ve které jsme bezmocní. Co můžeme dělat, je boj proti zvyšování cen. Nic se nesmí dotknout našeho životního standardu.

Toto vše má kromě jiného za následek to, že ty nejlepší mozky z kontinentu, ti nejinteligentnější a nejoduševnělejší, ať mladí či staří, už nepřemýšlí o tom, že by se v rámci své kariéry angažovali ve veřejné sféře. Přinejlepším se občas zúčastní nějakého protestního hnutí, co stojí za to. Ve většině případů se však stáhnou do svých soukromých životů a to kolektivní odepisují jako již ztracené. Tento ústup talentu z veřejné služby je známkou úpadku. Určitě díky tomu vzniknou nějaká mistrovská díla. Ale z problémů nás to nevyvede.

Avšak člověk touží po tom zůstat optimistou. Možná, že tato ohromná naléhavost problémů nás časem probudí z hanby v podobě této naší stávající letargie. Jakou Evropu bych rád viděl do budoucnosti? Zaprvé a především, takovou, která se bude považovat za společenství založené na společné vizi, která by byla schopna se nadchnout pro přetvoření světa a nikoliv pro boj za to, aby zůstal takovým jakým je. Takovou, která by byla odvážná a pozitivní a nikoliv bojácná a negativní. Takové společenství by si našlo cestu jak se vyjádřit politicky i skrze spleť institucí, které v současné době výkon moci činí zmateným. Možná by se mohla ukázat natolik svůdnou, že by své přistěhovalce přivedla k nadšené integraci a nikoliv jen k váhavé kohabitaci.

Jak by se taková změna dala uskutečnit? Nic mě nenapadá a má naděje je velice mdlá. Jisté je, že Evropané se musí jednou provždy zbavit svých pocitů, že jsou svým způsobem nadřazení, že jejich kultura již ztělesnila vrchol lidské civilizace a umění. Tato domýšlivost přetrvává a je hluboce ničivá. A co je ještě důležitější, přesvědčení, že život je o prosazování vůle jednotlivce v honbě za  hromaděním majetku a hře na přívětivého partnera v nedobytném příbytku, musí zmizet. Na konci, myslím, bych chtěl být svědkem hluboké změny pojetí toho, co je blahobyt a jak by měl být život prožíván. Otevřenost, šlechetnost a tolerance se mi zdají jako to nejdůležitější. Ale svůj seznam přání na tomto místě raději ukončím. Je naivní a zbytečné tyto myšlenky jen vyjadřovat. Nakonec se tomu tak nestane. Mluvit o budoucnosti Evropy znamená podstoupit riziko závažných depresí.