Politika členské státy

Pobaltí: Na cestě k euru

13 prosinec 2010
Atgimimas Vilnius

Předsedové vlád Estonska Andrus Ansip, Litvy Andrius Kubilius a Lotyšska Valdis Dombrovskis během summitu ve Vilniusu, duben 2009.

Předsedové vlád Estonska Andrus Ansip, Litvy Andrius Kubilius a Lotyšska Valdis Dombrovskis během summitu ve Vilniusu, duben 2009.

Estonsko se 1. ledna jako první z Baltských států stane členem eurozóny. Jeho vstup by podle estonského politologa měl stimulovat zbývající republiky Pobaltí, Lotyšsko a Litvu, a přispět tak ke sblížení všech tří zemí, jejichž vztahy nejsou zrovna příkladné.

Estonsko bude od 1. ledna jako první ze tří baltských republik členem eurozóny. Co to bude znamenat pro spolupráci a solidaritu mezi baltskými státy? „Pesimista bezpochyby zdůrazní, že v krátkodobém termínu se jejich rozdíly spíše prohloubí: Estonsko bude z této situace těžit, bude pokládáno za stabilní zemi a přiláká tak více zahraničních investic, takže jeho hodnocení u mezinárodních ratingových agentur vzroste,“ míní politolog Andres Kasekamp. „Nicméně, chcete-li být jako já optimistou, můžete se rozpomenout na situaci v roce 1997, kdy bylo Estonsko jako první pozváno ke vstupu do Evropské Unie. Pro Litvu a Lotyšsko to znamenalo motivaci a povzbuzení k tomu, aby se ještě více snažily a Estonsko předhonily,“ dodává.

Kasekamp tvrdí, že pozvání ke vstupu do Evropské unie v roce 1997 vymazalo demarkační čáry, které existovaly mezi baltskými, post-sovětskými a evropskými státy. Stejným způsobem musí být vstup do eurozóny brán jako krok vpřed a ne jako vzdálování se Estonska druhým dvěma republikám. Podle Kasekampa je pravdou, že ač v zahraničí existuje myšlenka, že by spolu baltské země měly spolupracovat, ony samy se spíše než za partnery považují za konkurenty: mají stejné přírodní zdroje, bojují o export na stejných trzích a snaží se přilákat stejné zahraniční investice.

Spolupráce jen v oblasti vojenství

„Chcete-li vstoupit do EU či NATA, musíte dokázat, že jste dostatečně zralí na to, abyste spolu dokázali pracovat. Toto zvláště silné povzbuzení na konci 90. let dobře fungovalo. Přesto nás otázka baltské identity zároveň rozdělovala. Vznesl ji tehdejší estonský prezident Toomas Hendrik Llves, když prohlásil, že Estonsko není baltskou nýbrž skandinávskou zemí,“ vysvětluje Kasekamp. Podle něj najdeme nejlepší příklady spolupráce mezi baltskými zeměmi v oblasti vojenství: například námořní vojenskou jednotku „Baltron“, prapor „Baltbat“ a baltskou vyšší vojenskou školu v Estonsku. Všechny tyto projekty byly iniciovány a jsou podporovány západními partnery. Podle Kasekampa však spolupráce v každém případě pokulhává, s výjimkou mise letecké policie či opakovaných žádostí o plán na obranu baltských zemí, vznášených k NATU: i když se totiž podílejí na misích v Iráku i Afghánistánu, žádný baltský prapor jako takový neexistuje.

Andres Kasekamp je vůči myšlence, že vztahy baltských zemí k Rusku závisí především na situaci ruské menšiny v zemi, skeptický. „Já si myslím, že nejlepší vztahy s Ruskem má Lotyšsko a právě ono má v otázkách získání občanství tu nejpřísnější politiku a zároveň má největší rusofonní menšinu. Litva má s Ruskem o něco málo horší vztahy než Estonsko. Litva též použila svého práva veta v EU, aby blokovala nové partnerství mezi EU a Ruskem a jednání o nové smlouvě o spolupráci. Lotyšsko a Estonsko Litvu nepodpořily, snažily se naopak dokázat, že jsou dobrými Evropany a ne rusofoby.”