Ekonomika Socialní problémy

Francie: Jde o víc než penzijní reformu

19 říjen 2010
Frankfurter Rundschau Frankfurt

Manifestace v Caen (Normandie), 19. října 2010

Manifestace v Caen (Normandie), 19. října 2010

Nádrže čerpacích stanic zejí prázdnotou, demonstranti zapalují automobily a ve školách se neučí. Francii paralyzují stávkující, kteří odmítají návrh důchodové reformy. Avšak nejedná se jen o problematiku důchodů, jde tu o celý Sarkozyho systém.

A teď se přidávají i dopravci. Od uplynulého víkendu řidiči těžkotonážních vozidel blokují silnice, aby tak vyjádřili svůj nesouhlas s důchodovou reformou. Zaměstnanci rafinerií se pustili i do akce: barikády, které vystavěli okolo nádrží pohonných hmot by mohly zemi připravit o přístup k palivům. Několik dní stávkují i železničáři a do čela hnutí se chystají postavit gymnazisté spolu se studenty. Sedmý den národní mobilizace proti důchodové reformě chtějí všichni vyjít do ulic.  Sociologové varují, že by se tento požár mohl rozšířit ještě dále. Nervy jsou napjaté a hlavy horkokrevné. Demonstranti si navíc již našli svého mučedníka: šestnáctiletého Geoffreye Tidjaniho. Toho zasáhl gumový projektil ve chvíli, kdy se v  Montreuil na východním předměstí Paříže dostal do prostoru mezi demonstranty a policisty. V současné době mu hrozí, že o oko přijde. Sociolog Michel Fize poukazuje na paralely s legendárním hnutím z května 1968. Přesto se řada věcí dost liší. V té době miliony mladých Francouzů, které vyšly do ulic, poháněla víra v kolektivní štěstí a vize lepší společnosti. U dnešních demonstrantů není ani víra, ani vize. Naopak. Mladí odsuzují totální ztrátu perspektivy budoucnosti. 

Jde především o princip!

Odboroví předáci a opoziční vůdci ujišťují, že demonstrantům jde výlučně o potopení důchodové reformy, kterou považují za nespravedlivou. Jejich interpretace však není zrovna moc přesvědčivá. Vlastně je trochu moc krátká: penzijní reforma, ať už je jakkoli nevyvážená na ospravedlnění těchto masivních demonstrací nestačí. Průzkumy veřejného mínění hovoří jasně: většina Francouzů přistoupila na to, že budou pracovat déle kvůli prodloužení délky života a také proto, že chtějí pobírat nezkrácené penze. A jestliže naprostá většina Francouzů princip reformy přijala, proč tedy dnes dělají vše pro to, aby nebyla přijata?  Solidaritu se stávkujícímu vyjadřuje 72 % Francouzů, kteří schvalují výzvy k časově neomezené stávce s cílem reformy zablokovat. Samozřejmě, není spravedlivé, že posunutí věku odchodu do důchodu ze 60 na 62 let bude znamenat to, že zaměstnanci, kteří začali pracovat brzy musí dřít 44 let, zatímco vedoucí pracovníci mohou skončit po 41 a půl letech práce a pobírat důchod v plné výši. Je nicméně těžké uvěřit tomu, že dvě třetiny populace jsou odhodlány paralyzovat celou Francii jen kvůli tomu.  Ve skutečnosti jsou tyto demonstrace otázkou principu. Není to jen kvůli této z části nespravedlivé reformě, ale miliony lidí dnes pochodují ulicemi zkrátka kvůli samotnému pocitu nespravedlnosti. Během funkčního období Nicolase Sarkozyho se probudila stará podezření, podle kterých „ti nahoře“ vyžadují, aby oběti přinášel lid, a sami si přitom žijí v luxusu a bohatství. Odhalení v případu ministra práce Erica Woertha ohledně přijímání finančních darů do stranické pokladny vládní strany od Liliane Bettencourtové, miliardářky a neplatičky daní, není ničím víc než poslední epizodou dlouhého a neslavného seriálu. 

Bude šestá republika?

A právě proto se Francouzi domnívají, že mají právo společně vybízet k rovnosti a bratrství, jak to už od roku 1789 ostatně učinili tolikrát. Kdo by mohl k vítězství rovnosti a bratrství přispět lépe než lid? Ústava z roku 1958 ustavující pátou republiku ve jménu politické stability svěřuje prezidentovi monarchistické pravomoci a omezuje „vměšování“ parlamentu a politických stran do jeho rozhodování na nezbytné minimum. Co se týče odborů, se členskou základnou čítající 8 % zaměstnanců jsou ve skutečnosti mnohem slabší než by se dalo z jejich hřmotných projevů o společenském boji vyčíst. Tváří v tvář takové absenci vyváženosti moci lid, tradičně nedůvěřivý vůči mocným, pokládá za svou povinnost hranice vládní moci sám vyznačit.  Političtí představitelé vzkaz občanů velice dobře pochopili. Vláda, která se důchodové reformy vzdát nechce, oznámila svůj záměr zrušit horní daňovou sazbu pro nejbohatší daňové poplatníky. Ministr pro státní rozpočet François Baroin prohlásil, že toto opatření zavedené Nicolasem Sarkozym v roce 2007 se stalo symbolem nespravedlnosti. Je otázkou, zda se lid s tímto oznámením spokojí. Prozatím tomu nic nenasvědčuje.