Francie, Španělsko, Itálie a možná i Německo chtějí sáhnout do peněženek svých bohatých občanů, aby odlehčily předluženým státním rozpočtům. To by byl hrdinský čin, domnívá se liberální deník Tagesspiegel, protože i tyto státy nesou na krizi svůj podíl viny.

Každý rok je to stejné. Šéf SPD Sigmar Gabriel společně s odboráři požaduje vyšší daně pro bohaté, protože je potřeba spravedlivěji rozdělit zátěž způsobenou krizí. Gabriel tomu říká „sociální patriotismus“. CDU a liberálové se pak rychle ochranitelsky postaví za občany s vyššími příjmy a požadavky kritizují jako otřepané socialistické praktiky.

Celá debata pak vypadá jen jako nudná repríza starého předvolebního představení.

Zdání ale klame. Dlouhá léta rostoucí nerovnoměrné dělení příjmů a majetku již dávno není jen otázkou spravedlnosti. Ve skutečnosti je to jedna ze zásadních příčin probíhající bankovní a dluhové krize. Protože se stále více majetku kumuluje v rukou drobné menšiny, generuje stále větší část národního důchodu ne poptávku po zboží a službách, nýbrž jen po finančních investicích.

Střední třída zachraňuje boháče

Proto zámožní Evropané vložili peníze do dobře úročených bankovních a státních dluhopisů a úvěrů na nemovitosti v Irsku, Portugalsku, Řecku nebo Španělsku. Financovali tak ale obrovské chybné investice do prázdnotou zejících nemovitostí, nevyužívaných dálnic nebo nesmyslných zbrojních projektů, které by tyto země z vlastních zdrojů nikdy nedokázaly pokrýt.

Ve své podstatě slouží překlenovací úvěry z krizových fondů eurozóny jedinému účelu – udržení solventnosti států a jejich bank, aby chybujícím investorům mohly splácet dluhy. Není to tak, že by Němci (nebo Nizozemci, Finové a další) zachraňovali Řeky, Iry nebo Španěly. To evropská střední třída svými daněmi zachraňuje majetek evropských boháčů.

Zároveň právě oni přispívají k financování státních rozpočtů žalostně málo. Členské státy eurozóny sice vytvořily měnovou unii, společnou daňovou politiku ale nikoliv. Místo toho se předháněly ve snižování daní, aby přilákaly kapitál. V důsledku toho klesly daně z kapitálových výnosů na nejnižší úroveň, zatímco soukromý majetek po celé Evropě dosáhl dvoj- až trojnásobku hodnoty státních dluhů.

Prioritou musí být boj proti nespravedlnosti

Proto je na místě, aby se bohatí spolupodíleli na hrazení nákladů za špatné investice. Na vnitrostátní politické scéně je toto téma však v předvolebním boji až příliš důležité. Namísto toho se zde všichni snaží konečně zatlačit na úpravu chybné „záchranné“ politiky.

Unijní vymahači dluhů docílili v krizových zemích zatím jen krácení sociálních dávek a zvyšování daní na úkor obyčejných lidí. Řečtí rejdaři, irští realitní magnáti nebo španělští superboháči přitom neplatí skoro žádné daně nebo přesouvají své peníze do daňových rájů.

Boj proti této nespravedlnosti by měl být hlavní prioritou zachránců eura. Tím by se i úředníci nenáviděné „trojky“ mohli přeci jen stát evropskými hrdiny.

Překlad: Karolína Kousalová a Kristina Valendinová