Pětašedesát let po konfliktu je památka na druhou světovou válku stále živá: díky nové práci historiků ale i proto, že genocida evropských Židů je jedním ze základních kamenů naší evropské identity, píše deník Volkskrant.

Každým rokem více lidí se účastní Uctění památky mrtvých, rituálu, který se mnohým zdál od začátku 70. let vymírat. Tématem války se též zaobírá sílící proud publikací, s neustále se měnícími úhly pohledu. Zdálo se, že impozantní dílo Loe de Jonga [nizozemský historik 2. světové války] pokrylo celou oblast tohoto zkoumání, geograficky i tématicky.

Od té doby se však objevily nové nuance a historici se začali zajímat zejména o individuální příběhy osob, které byly do války tím či oním způsobem zapojeny. Teď, když jsme vyposlechli poslední z těch, kdo přežili, se pozornost obrací směrem k nespoutaným čistkám po roce 1945, ke kolaboraci a našemu poválečnému vztahu k válce. To z těchto témat je historiografie živa.

Holocaust určuje evropskou identitu

"Myslím, že druhá světová válka se jednoho dne vyčerpá do té míry, co válka osmdesátiletá [boj Nizozemců proti Španělům, který vyvrcholil vytvořením Spojených nizozemských provincií v roce 1648]", prohlásil kdysi v tomto listu spisovatel a novinář Ad van Liempt. "Význam masakru Židů však ve vzpomínkách jedině zesílí." Nejde jen o nevyhnutelný důsledek evropské historie: je tomu tak i proto, že si to historici dali sami sobě za cíl. Jak čas plyne, je stále jasnější, že Holocaust představuje největší demarkační čáru na kontinentu – místo neštěstí, pole působnosti viníků i jejich kompliců. 

Po Holocaustu ztratila přemýšlející část Evropanů víru v sebe sama a v blahodárné účinky svých ideologií a technologických inovací. Pokrok, který je na konci předešlého století naplňoval takovou nadějí v lepší zítřky, nedokázal zastavit masakr celých národů. A ještě hůře: pokrok symbolizovaný vlaky, letadly, továrnami a společenským životem umožnil organizovanou vraždu. Nikde nebyla deziluze ze sebe-destrukce pokroku pociťována tak silně jako právě v Evropě.

Na druhé straně nebyl žádný z kontinentů tolik svou temnou minulostí tolik pročištěn. Druhá světová válka vytvořila podmínky k evropskému sjednocení a pacifikaci bojechtivých národů. Opravdovým německým zázrakem není ani tak rychlá rekonstrukce zdevastované země, ale spíše její morální očista. Po století bylo Německo – od roku 1871 jednotný stát – zdrojem vření a války. Dnes je pilířem mírumilovné a prosperující Evropy. Právě proto, že je do takové míry určujícím prvkem evropské identity, přispěl Holocaust k odlišnosti mezi mentalitou Evropy a jiných částí světa.

Význam, který má pro Evropany, není univerzální – jak vyplývá z neostýchavého postoje arabského světa k tomuto tématu. Šedesát let po druhé světové válce je masakr židů neoddiskutovatelným dnem propasti evropské historie, kolektivním měřítkem bývalých viníků i obětí. Zároveň však značí i hlubokou propast mezi Evropany a těmi, pro které Holocaust tento základní význam nemá.