Rumuni mají 29. července v referendu stvrdit či odmítnou sesazení prezidenta, které na začátku července odhlasoval parlament. Ostrá kampaň proběhla jak uvnitř obou politických táborů, tak v tisku, jak dokládají následující dva úvodníky otištěné v denících Jurnalul Naţional a Adevărul, vyjadřující dva protichůdné názory.

Zlořečený dvojčlen nese název Ceauşescu-Băsescu a představuje skutečný časový most: na jednom konci komunistický diktátor, na druhém nekomunistický autokrat. Jeden horší než druhý. Oba vždy připraveni vysmát se lidu, a dokonce i svým nejbližším spolupracovníkům. A zvláštní je, že se jim při tom čas od času dostává i přízně západní Evropy.

Když komunisté v roce 1946 zvítězili v parlamentních volbách, spustili operaci, jež se dočkala poměrně nevalného úspěchu: snažili se zastrašovat lidi a odrazovat je od voleb. Traian Băsescu se svou stranou (Liberálně demokratická strana, PDL) dnes dělá totéž.

Těžko najít antidemokratičtější gesto než vyzývat své vlastní voliče, aby nechodili k urnám. A Băsescův tým se dnes provinil nejen tím, že se rozhodl voleb neúčastnit, ale i pokusem zablokovat právo volby těm, kdo se vyjádřit chtějí [referendum bude platné jen tehdy, pokud se ho zúčastní více než polovina z 18 milionů voličů]. Jedná se o naprosto antidemokratický postup, který měli naši euroatlantičtí partneři už dávno potrestat.

Ve stopách karpatského génia

Další podobností je tendence dávat rovnítko mezi osobu „conducătora“ [lídra] a samotný stát. Ceauşescu se rád ztotožňoval s Karpatami nebo Dunajem [nechal se nazývat „karpatským géniem“ či „Dunajem myšlenek“], Băsescu se [zlatonosnými] doly Roşia Montana, což je důkazem toho, že diktátoři, ať už ryzí nebo skrytí, jsou nenasytní a lační moci.

Oba státníci se utíkají k institucím, u nichž hledají oporu. První [Ceauşescu] u Securitate, druhý [Băsescu] u zpravodajských služeb, poslušných prokurátorů a podřízené justice. Jejich cílem je zničit politické odpůrce a nahnat strach vlastnímu táboru.

Parlamentní systém nepředstavuje ani pro jednoho z nich žádnou hodnotu. Velké národní shromáždění [za Ceauşesca] bylo karikaturou parlamentu a totéž se Băsescu snažil udělat z parlamentu současného. To samé platí pro tisk. První jej cenzuroval, druhý ho chtěl připsat na svůj seznam největších škůdců národní bezpečnosti a zároveň při tom některé novináře kompromitovat. Občas tím, že si je koupil z veřejných peněz.

Korupce se institucionalizovala

Korupci jsme zažili jak za Ceauşesca, tak za Băsesca, jen s tím rozdílem, že se nyní institucionalizovala. Největší korupčníci jsou největšími podpůrci režimu. Právě proto, aby ochránil své vlastní zkorumpované stoupence, si také Băsescu politicky podřídil státní zastupitelství a souběžně s tím vedl nelítostnou válku proti politickým odpůrcům [narážka na odsouzení expremiéra Adraina Năstaseho].

Nakonec pak jak Ceauşescu, tak Băsescu těžili výměnou za projevy přízně, které celkově hradili občané, z ochrany Washingtonu i velkých evropských států. Do té míry, že se jeden z nich dokonce projížděl v kočáru anglické královny [v roce 1978]… 

Překlad: Lenka Grafnetterová