Tlaky trhů, demonstrace proti úsporným opatřením, hrozící bankroty regionů: vláda Mariana Rajoye nemá moc velký manévrovací prostor. A Evropská centrální banka, která by jí mohla přijít na pomoc, zřejmě dělá vše pro to, aby podpořila intervenci, která by zemi podrobila přísnému dohledu trojky, píše list ABC.

Prohlášení ze zatím posledního summitu eurozóny obsahuje jeden odstavec, který dává Evropské centrální bance souhlas s intervencí v případě extrémní dluhové krize. Nejedná se přitom jen o nějaký výklad: stojí to černé na bílém. Rajoy tento dokument nosí v aktovce, jako kdyby šlo o nějakou morální záruku. Proto je předseda vláda z finančních ukazatelů poněkud rozpačitý a v soukromí nevychází z úžasu z toho, co sám považuje za flagrantní porušení slibu [ze strany EU]. Svou zlost vůbec neskrývá a má za to, že evropské instituce neberou vážně ani samy sebe. Možná, že si v této chvíli, kdy riziková prémie a úrokové míry dluhopisů dosahují bodu tání, uvědomil, že problém nespočívá ani tak v nespolehlivosti Unie, jako spíše v neoficiálním – avšak odhodlaném – záměru vynutit si záchranu státu. Netečnost Maria Draghiho nemůže mít jiný než strategický důvod. Za gesty a dokonce i oficiálními rozhodnutími zřejmě stojí snaha odsoudit Španělsko k formální intervenci pod pohrůžkou pozastavení plateb.

Pokud v pondělí ECB nezchladí trhy masivním nákupem španělského dluhu [riziková prémie dnes dosahuje rekordních 6,40 procentních bodů a o nákupu španělských obligací ECB není ani zmínka], bude to proto, že Merkelová to v soukromí zarazí, ačkoli na veřejnosti hájí v Bundestagu potřebu podpory našeho finančního systému. Se zpožděním způsobeným vlastními chybami vládní kabinet svou část dohody víceméně splnil: zimprovizoval (ano, zimprovizoval) velice tvrdý plán úsporných opatření, dalším zvýšením daní zaskočil i svou voličskou základnu a horkou jehlou ušil ještě štíhlejší rozpočet na rok 2013. Nic. Trhy však šly svou cestou, a nechaly tak ztroskotat veškeré naděje, aniž by někdo ve Frankfurtu hnul prstem ve snaze zkázu odvrátit. Tato nedůvěra má mnohem hlubší kořeny. Netýká se jen vlády, ale i státu. Celé země.

Tato hluboká nedůvěra má samozřejmě své důvody. Předlužené hospodářství, odpor vlády k redukci přebujelé státní správy, odpor autonomních komunit ke snižování deficitu, technický bankrot několika regionů, kapitulace Valencie [autonomní komunita požádala stát o pomoc], ohromný a nedotčený aparát regionálních a komunálních úřadů. A obavy občanů, které svědčí o neschopnosti společnosti pochopit závažnost situace.

Ale taková situace panovala ještě předtím, než Evropská rada, euroskupina a další vysocí představitelé podepsali závazek jednat prostřednictvím jediného možného nástroje měnové politiky. Jednalo se o výměnný obchod, od něhož chladnokrevně odstoupila jedna ze stran. Je možné, že se o víkendu bude v zahradou obklopeném paláci Moncloa [sídlo předsedy vlády] rozléhat ohlušující ticho. Premiér má 48 hodin na to aby zjistil, zda jej – nás – opustili.

Překlad: Pavel Bartůšek