Debata o splacení řeckého dluhu mezi Aténami, EU a Mezinárodním měnovým fondem začala dnes, 21. dubna. Řekové se ale stále více obávají podmínek splácení půjčky, které by mohly ohrozit jejich svrchovanost. Příkladem těchto obav je i editorial řeckého deníku To Vima.

Před 43 lety [21. dubna 1967] plukovníci svrhli Helénskou republiku a zemi tak na sedm let uvrhli do doby temna.Toto smutné výročí připadá na den, kdy začíná historické vyjednávání s juntou Mezinárodního měnového fondu, které má vyřešit závažné problémy našeho státu. Plukovníci se tehdy prezentovali jako „spasitelé národa“ s tanky. Dnes nosí šedé obleky po vzoru chicagské školy a přicházejí, aby nastolili své podmínky a učinili přítrž řecké politické samostatnosti a svrchovanosti a tím pádem i řeckého lidu. Musíte si myslet, že přeháním, ale neexistuje vhodnější přirovnání. Za několik let budou všichni na tento den vzpomínat jako na den státního smutku.

Jednání začalo dnes ráno [v Aténách] a jeho velká část se bude věnovat řízení hospodářské politiky. Vše nasvědčuje tomu, že řecká strana předem prohrála. Jedná pod dusivým tlakem, je zahnána do kouta a nemá moc na výběr ani možnost odporu. Její kredibilita je o to víc otřesená, protože v několika příštích dnech úřady oznámí, že deficit za rok 2009 dosáhl 13,5% HDP, což jejich vyjednávací pozici ještě více oslabí.

Proti Řecku stojí draci neoliberalismu. Třicetiletí odborníci, kteří vyrostli v letech euforie a růstu trhů, kteří neprojevují žádný opravdový smysl života a sociální cítění a kteří požadují, aby řecký ministr financí Jorgos Papaconstantinu a jeho vyjednávací tým nasadili veškeré dostupné páky. Budou požadovat to nejhorší, od zrušení kolektivních smluv až po odstranění omezení na propouštění zaměstnanců přes drastická omezení počtu státních úředníků, otevření všech trhů a radikální změny v sociálním zabezpečení. A vzhledem k tomu, že neexistuje sociální odpor – kvůli dané situaci – výsledek vyjednávání bude možná jen částečný a nastolené podmínky by mohly vyvolat zpřetrhání vztahů mezi politiky a lidmi.To vše je politováníhodné a já se ptám sám sebe, jak jen je možné, že nás dny naděje a kreativity, které jsme prožívali po skončení diktatury, mohly přivést až k zakoušení tohoto dnešního osudu.