Přijetím Deklarace o nezávislosti slovenského národa 17. července 1992 otevřela slovenská Národní rada cestu k „sametovému rozvodu” s Českou republikou. Česko a Slovensko se nezávisle na sobě vydaly každý svojí vlastní cestou. Kam došly po dvaceti letech zkoumal týdeník Respekt.

Před dvaceti lety, po červnových volbách roku 1992, vyšel tento časopis v tehdy ještě federálním Československu s velkým titulkem na první straně, jenž hlásal: „Dvě civilizace.“ A podtitul následujícího komentáře zněl: „Sami do Evropy, nebo společně na Balkán.“ Dnešnímu – zejména mladšímu čtenáři – je možná potřeba připomenout, že tou jinou civilizací, která táhne Česko na Balkán, bylo míněno právě se oddělující Slovensko. Můžeme to vnímat jako ironii dějin, že Slovensko je dnes díky členství v eurozóně ukotveno v Evropě hlouběji než Česká republika, pravdou ale je, že tehdejší titulek Respektu odpovídal dobové atmosféře: dokonce i mnoho Slováků vidělo v nástupu slovenského nacionalismu nebezpečné balkánské rysy. A české veřejné mínění se postupně měnilo od lítosti nad štěpením společného státu k úlevnému rozhodnutí: nenecháme se Slovenskem brzdit v našich ekonomických reformách a cestě na Západ. Rozdělení Československa prožíval každý z obou národů naprosto jinak. Češi – pokud pomineme lítost nad ztrátou Vysokých Tater – jako úlevu a odlehčení zátěže, Slováci jako šok podobný pádu do studené vody, v níž můžete utonout. Tyto rozdílné prožitky mají své důsledky i po dvaceti letech, přestože obě země jsou si dnes navenek podobné jako vejce vejci – od ekonomické úrovně a vnitřní organizace státu až po problémy s korupcí a partokracií. Slovenský premiér Robert Fico pronesl nedávno dva pozoruhodné výroky. Na otázku českého novináře, jak by hlasoval před dvaceti lety v případném referendu o rozdělení Československa, odpověděl, že je to hypotetická otázka a je třeba se dívat do budoucnosti, ne do minulosti. Ve slovenských médiích zase prohlásil, že EU je „náš životní prostor“ a Slovensko jako malá země musí ukázat rozhodujícím silám v Evropě – Německu a Francii –, že „si zasloužíme být v silné skupině států, pokud dojde k dělení Evropy“. Na obou výrocích je dobře vidět, jak rozdílné jsou nálady v obou zemích. V Česku – na rozdíl od Slovenska, kde ještě není zcela zapomenut vášnivý spor mezi zastánci a odpůrci vzniku samostatného státu – může kterýkoli politik říci, že si nepřál rozdělení federace (tudíž ani vznik českého státu), aniž by to ublížilo jeho prestiži a volebním preferencím. (...)

Celý článek čtete na stránkách týdeníku Respekt či v jiných jazykových verzích na Presseurop.