Norsko, člen Evropského hospodářského prostoru (EHP), avšak nikoliv EU, představuje pro britské euroskeptiky zemi snů. Je však možnou cestou pro země, které zvažují seskok z evropské paluby?

Opálený mladý muž hledící přes Severní moře z jednoho ze starobylých nábřeží se napije ze svého půllitru a chvíli mlčí. „Chceme být svými vlastními pány,“ pronáší konečně, „a nenechat Brusel, aby nám říkal, co máme dělat. Proč bychom měli být součástí Evropské unie a platit za chyby jiných zemí?“ S pokrčenými rameny pak pronáší v Británii často slýchanou větu: „Mimo EU je nám líp.“

To starobylé nábřeží se však nenachází na Britských ostrovech a povědomý výrok nepocházel z britských úst. V Bergenu, druhém největším norském městě, tento názor sdílejí prakticky všichni a třiadvacetiletý Hans-Erik Almas je jedním z 80 % Norů, kteří pokládají postavení své země mimo EU za správné.

Na druhém břehu Severního moře jejich názor sdílí rostoucí počet Britů. V článku publikovaném 1. července listem The Sunday Telegraph nastínil David Cameron možnost referenda o britském členství v Unii. Norsko je přitom často uváděno jako dokonalý příklad země, která členem není, ale přesto vzkvétá.

„Lidé se bojí, že pokud by Británie z EU vystoupila, ztratili bychom přístup k jednotnému trhu a možnost volně cestovat,“ říká Robert Oulds, ředitel think-tanku The Bruges Group. „To ale není pravda. Británie může zrušit své členství v EU, ale ponechat si po vzoru Norska své obchodní výhody. Jediným, co ztratí, tak bude byrokracie a náklady na členství.“

Norsko podléhá pouze třetině pravidel EU

Norská pětimilionová populace se směla dvakrát – v letech 1972 a 1994 – vyjádřit v referendu k tomu, zda si přeje do Unie vstoupit. Po bouřlivé diskuzi pak v obou případech těsně zvítězili odpůrci členství. Norsko se místo toho spolu s Islandem a Lichtenštejnskem stalo členem Evropského hospodářského prostoru (EHP), asociace 27 členských států EU plus tří nečlenů, kteří se všichni řídí principem „čtyř svobod“: svobodným pohybem zboží, služeb, osob a kapitálu.

Norsko tak podléhá pouze třetině pravidel, jimiž se musí řídit plnoprávní členové EU, přičemž EHP nemá žádné pravomoci v oblasti zemědělství, rybolovu, spravedlnosti či vnitřních záležitostí. Toto uspořádání mu zřejmě vyhovuje. Země je se svými 50 000 eury HDP na obyvatele – ve srovnáním s 29 000 EUR v Británii a průměrem 26 700 EUR v samotné EU – jedním z nejbohatších a nejspokojenějších národů na světě.  Nezaměstnanost dosahuje pouhých 3,25 %, zatímco HDP roste tempem 2,75 % ročně, a to v průměru již celých 40 let.

Norsko též pravidelně vévodí žebříčkům kvality života, které každoročně sestavuje OSN. Má štědrý sociální systém: plně placená mateřská dovolená trvá 46 týdnů a vzdělávací systém je zcela bezplatný. Norsko je schopné to vše sponzorovat díky svým obrovským zásobám ropy, dřeva a ryb, které spravuje s velkou opatrností, přičemž velká část výnosu z ropy plyne do fondu určeného na budoucí zdravotní péči jeho stárnoucí populace.

„Norsko je prosperující zemí a my chceme, aby jí zůstalo,“ říká Gunnar Bakke, komisař pro obchodní záležitosti Bergenského regionu. „Snažíme se dívat se na věci z dlouhodobého hlediska a zacházet s našimi zdroji šetrně. Proto nevidíme důvod, proč se stát členy EU a platit za plýtvání jiných.“

Nesnesitelná lehkost EHP

Někteří Norové se vyjadřují ještě ostřeji. „Norsko by mělo opustit i EHP,“ říká Heming Olaussen z občanské kampaně Ne Evropě. „I tak musíme z Bruselu přijímat příliš mnoho rozhodnutí a EU se nám tak vrací zadními vrátky.“ „Bylo by mnohem lepší EHP úplně rozpustit a zůstat u dvoustranných dohod. Norsko je dost silné na to, aby obstálo samo o sobě, a je důležitým obchodním uzlem, takže EU ho nebude moci ignorovat.“

Bergen je obchodním městem již od dob Vikingů. Díky svému přístupu k vodě a zalesněným stráním se stal klíčovým členem Hanzovnho spolky – obchodní organizace, která propojovala přístavy v severní Evropě od začátku 14. století až do 60. let 17. století. Obchodní duch tu přetrvává. Město s 260 000 obyvateli je sídlem mnoha velkých naftařských firem i místem největšího světového chovu lososů.

Na žulové dlažbě nábřeží jsou na prodej obrovské kusy sleďů společně s krevetami, velrybím masem a kraby. Sobí klobásky a losí kůže tu jsou vystaveny vedle vlněných svetrů se severskými vzory a sošek trolů.

Ne všichni se shodují na tom, že norský model – být obchodním partnerem EU, avšak ne jejím členem – je to nejlepší. „Současnou situaci nazývám ,Nesnesitelná lehkost EHP’“, říká Paal Frisvold, předseda organizace Bellona Europa a člen kampaně za vstup Norska do EU. „Já žiji v Bruselu a je mi smutno při pohledu na to, o co všechno přicházíme. Norsko se posouvá na okraj, zatímco by mělo být v srdci Evropy.“ 

Nejsposlušnější členský stát sedí na chodbě

Také Torben Foss, bývalý vládní zaměstnanec odpovědný za vypracování kapitoly o rybolovu ve smlouvě EHP, věří, že Norsku by bylo v EU lépe. „Existují zde obavy, že pokud bychom se stali členy, EU by sem zničehonic přišla a vzala nám všechny naše ryby,“ říká. „To ale nemá vůbec žádnou logiku. Práva rybolovu jsou založena na historických údajích, takže tvrdit, že norské vody by byly takovým způsobem napadeny, je absurdní.“

Ropa, zemní plyn a zboží mohou být s EU volně směňovány, jelikož členové EHP dodržují pravidla společného trhu. „Jsme nejposlušnějším členem EU, všechny směrnice okamžitě zavádíme a doslovně dodržujeme, přitom ale nemáme žádný vliv na jejich tvorbu,“ říká Marit Warnckeová, předsedkyně bergenské obchodní komory. „Sedíme venku na chodbě místo toho, abychom byli u jednacího stolu.“

Členství v EHP také něco stojí, dodává. Norsko tak ročně do EU přispívá 340 miliony euro, a to přestože nemá žádná hlasovací práva. Pokud by Británie z EU vystoupila, její roční podíl by se při členství v EHP snížil ze současných 11,6 miliard euro na pouhé 2 miliardy.

V bergenských ulicích je pro změnu norského vztahu s EU cítit pramálo nadšení, debata ale pokračuje. „Lidé si neuvědomují skutečnou situaci,“ říká Warnckeová. „Domnívají se, že žijeme v jakési bublině a prostě budeme věci dál spokojeně zpovzdálí sledovat. Z vlastního zájmu se však musíme do Evropy více zapojit – a Británie by neměla na výstup z ní ani pomyslet. Nikdo z nás tu nemůže jen tak sám sedět a jíst své ryby.“

Překlad: Kristina Valendinová