Důvěřujte mi a nechte mě jednat – v krizi, která postihla Evropu, vykazuje metoda Angely Merkelové své meze. Pokud kancléřka touží být ve své politice následována, musí se obracet na občany celé Evropy.

Angela Merkelová přednesla 16. května 2010 na berlínském kongresu Německého odborového svazu [DGB] projev. To není samo o sobě žádnou událostí: kancléřka hovoří často. Ale závěr jejího proslovu je názornou ilustrací komunikačního tápání, v němž se utápí spolu s celou zemí. Před odbory tedy předstoupila s tisíc a jednou záležitostí, přičemž se jako obvykle snažila o velice uctivý a pedagogický přístup. Ovšem ve chvíli, kdy svůj proslov na kontroverzní téma odchodu do důchodu v 67 letech uzavírala, vypustila z úst jednu z vět, na něž má patent: „Jsem tu proto, abych s vámi hovořila o realitě takové, jaká je.“ Jinými slovy: já nic nepřikrášluji. Právě v tom se mýlí. Opravdu by se měl najít někdo jiný, kdo by promlouval k odborům. Ale v merkelovském systému je pouze Merkelová, znovu a stále Merkelová. Z jejího „Já jsem zde“ lze vyčíst „Co ještě víc chcete?“ Tak se chová nejmocnější žena Evropy.

V úzkém kruhu věčně pracovat nelze

Paralelně s tím se kancléřka angažuje v programu, který je z hlediska svých ambic historický. Tak jako jiní říkají, že donesou kávu, ona oznamuje, že hodlá regulovat finanční trhy, předepsat Evropě novou formu vlády, zachránit klima a zajistit Německu, Evropě a Západu trvalou prosperitu. Okruh těch, kdo jí stojí po boku, zároveň každým dnem řídne. Merkelová je ve skutečnosti jediným členem svého týmu. Mnoho novinářů hovoří o to, jak efektivně dovede pracovat „v úzkém kruhu“. Když ale chceme reformovat Evropu, tak v úzkém kruhu pracovat nelze. Je to tudíž katastrofální metoda, protože jejím výsledkem je neprůhledná „kabinetní politika“ podobná té, jež se rozvíjela v dobách osvícenského absolutismu. Zásadoví a inteligentní muži a ženy z celé Evropy vytvářeli plány a rozhodovali za dvojími dveřmi. Právě v této době se přitom, nikoliv bezdůvodně, zrodila éra národního státu. Knížata a jejich poradci vznešeného rodu se nechali zahnat na šikmou plochu neodvratného úpadku a neměli jinou možnost, jak přijít k penězům, než své podané prohlásit solidárně zodpovědnými za vlastní dluhy. Slovo „občan“ mělo pro tehdejší finanční trhy ubezpečující přízvuk; občané se měli stát garanty všech těchto malých knížectví.

Genscher by se v Aténách utábořil

Kancléřka čekala na krizi, aby si přivlastnila politické zásluhy. Jednoho dne ale politika „Já jsem zde“ přestane fungovat, zejména nejsme-li tam, kde tvrdíme, že jsme. Angela Merkelová žádnou okružní cestu po hlavních městech jižní Evropy za účelem vysvětlení německého postoje nepodnikla. Mohla by jim říct: v čem je pro vás, přátelé, výhodné, že dotace přitékají stejnými kanály jako v předešlých letech, když peníze jsou už dnes jen v realitách, finančnictví a fotbale? Lidé staršího věku si asi dokážou představit, co by v tuto chvíli udělal Hans-Dietrich Genscher [ministr zahraničních věcí za Helmuta Kohla]. Ten by v Aténách málem rozbil tábor, řecký ministr zahraničních věcí by se stal jeho nejlepším přítelem a to stejné by udělal v Římě, Madridu a Lisabonu, načež by se vrátil zpět do Atén. To vše před koncem prvního týdne krize.

USA jsou vzorem public diplomacy [vnější politika, která se obrací přímo k zahraniční veřejnosti]. Země, která v době krize vysílá Billa Clintona a George Bushe staršího do zahraničí, není vnímána s antipatií, zvlášť když mají státníci v kufrech přibaleny projekty pro nemocnice a elektrárny. Tato politika je sice stojí miliony, ale pořád je to méně než stovky miliard, za které už nyní ručí německý daňový poplatník. Ale za koho a proč?

Chybí komunikační i politická strategie

Vláda o tom nemluví, poslanci tomu moc nerozumějí. Nicméně je tu jedna, která to vidí jasně: „Můžeme dělat, jako že je to jednoduché,“ kázala jednomu z poslanců svým typickým způsobem, „ale ono to jednoduché není. Vložila jsem do toho spoustu energie!“ Limity její metody jsou po letech vlekoucí se krize zřejmé. Neexistuje tu žádná strategie v oblasti krizové komunikace, což znamená, že tu není ani žádná strategie politická. Předně by bylo třeba identifikovat sociální vrstvy, které se v Evropě zajímají o politickou integraci, hospodářský růst a technický pokrok, jako jsou například střední třídy dychtící po kvalifikaci. V celém Středomoří musejí rodiče sledovat, jak jejich děti, přitom nadané a pracovité, živoří v nezaměstnanosti. Tito rodiče jsou logicky stoupenci inteligentní evropské reformní politiky, ale kdo se na ně obrací? Až doposud platilo, že čím byla krize závažnější, tím více řídly řady těch, kdo se na ni snažili najít řešení. Připomíná to poslední léta Sovětského svazu. S tím rozdílem, že tam byla občanská společnost slabá. Zde není. Evropany lze o jisté věci požádat. Experti z [americké poradenské společnosti] Boston Consulting Group, jež přitom není levicová, spočítali, že při průměrné 20% daňové sazbě ze soukromého majetku Evropanů by se daly potíže překonat. Otázkou zůstává, zda bude společnost financování bank prostřednictvím daní nadále akceptovat. Ve velmi brzké budoucnosti budeme žít a pracovat zcela odlišným způsobem. Můžeme se na to připravit. Nejdřív to ale [kancléřka] musí říct. „Co ještě víc chcete?“ No právě tohle.

Překlad: Lenka Grafnetterová