Časy okázalé architektury jsou pryč. Kvůli krizi dochází ke snižování rozpočtů a faraónské projekty začínají nahrazovat skromnější stavby. Je to pozitivní změna, která přinutí architekty hledat řešení problémů, které sami pomohli vytvořit, domnívá se ředitel Nizozemského ústavu architektury (NAi) Ole Bouman.

Krize zasáhla svět architektů nebývalým měrou. V jejím důsledku se už zhroutily desítky ateliérů. Až doposud snili mnozí studenti architektury o tom, že se vypraví do čtyř koutů světa a vytvoří jedinečné ikony po vzoru slavných architektů, jako je Rem Koolhaas či Ben van Berkel. Dnes mohou být rádi, když seženou práci. Ředitel Nizozemského institutu architektury (NAi) v Rotterdamu Ole Bouman architektuře vytýká, že přispěla k současné světové krizi tím, že vytvářela „stavby, aniž by se přitom zabývala jejich přístupností, sociální rentabilitou, spotřebou energie a budoucí správou“.

Architekti jsou spoluzodpovědní za krize

Bouman rozvíjí tuto tezi ve své knize Architectuur als noodzaak („Architektura jako nezbytnost“, vydal NAi Uitgevers, existuje rovněž v anglické verzi Architecture of Consequence). Publikace slouží jako katalog k výstavě nesoucí stejný název, kterou můžeme nyní shlédnout v NAi. Podle Boumana je zřejmé, že architektura  nese, viděno s odstupem času, svůj značný díl zodpovědnosti na hromadění krizí. Ať už se jedná o dopravní zácpy, přetížená letiště, obří stáje a chlévy, zóny vymykající se zákonům či města duchů.

Paradoxem je, že se na tyto odlesky krize ještě před nedávnem pohlíželo jako na odraz nevídaného úspěchu globalizace. I když toho má podle Boumana architektura v současné světové krizi mnohé na svědomí, mohou řešení přinést právě architekti. V jejich profesi ale musí nejdřív dojít k jistým změnám. Za prvé je třeba zanechat téměř sto let trvajících sporů mezi moderní architekturou a tradicí. Za druhé se soustředit spíše na to, co společnost doopravdy potřebuje, než vynalézat „důvtipné koncepty“, po nichž mnozí architekti prahnou.

Řešení problémů, které architekti vytvořili

NAi, která je už dlouho přesvědčena o tom, že architektura může a musí hrát významnější sociální úlohu, zorganizovala výstavu avantgardní skupiny 25 architektonických ateliérů. Architektura podle ní může být nápomocna v oblasti potravinářství, zdravotnictví, energetiky, prostoru, času, sociální soudržnosti a aktuálního ekonomického systému. Společným prvkem většiny ateliérů, které Bouman vybral, je to, že se nesoustředí na výstavbu budov s impozantními fasádami a na architekturu ‚na podívanou‘. Jejich společným jmenovatelem je hledání řešení na problémy společnosti.

Ateliér Kempe Thill tak chce vyvrátit názor, že sociální bydlení musí být nevýrazné, simplistní a sterilní. Ateliér 2by4-architects se zase zaměřuje na výstavbu levného bydlení nad průmyslovými halami, umožňující zarazit negativní spirálu vyklidňování, zbídačování a sociální nejistoty. Rychle to zavání architekturou, která vyzařuje odolnost a zříká se veškeré hravosti a frivolnosti. To je ale omyl. Výstava NAi překypuje navzdory složité době přísliby neustále tvořivé nizozemské architektury, alespoň co se této avantgardy týče.

Tvůrci návrhů se nezastaví před ničím: ať už jsou to CO2 neutrální domy, stavby vyrábějící energii, kvalitnější architektura pro obyvatelstvo s nižšími příjmy, vila postavená z odpadu či ambiciózní projekt Park Supermarket, kde se holandské poldry uzpůsobují k zábavě a výrobě potravin. Jiným vizionářským projektem je výstavba dun s podzemními hotely nedaleko IJmuidenu s využitím zbytkového tepla z vysokých pecí k vyhřívání venkovní koupele. Oddáme-li se vizím budoucnosti a síle přesvědčení těchto architektů, má před sebou nizozemská architektura ještě budoucnost. Každopádně budeme vždycky potřebovat architekty hledající řešení na problémy, k jejichž existenci sami napomohli.