Stovky španělských horníků, kteří jsou už od konce května ve stávce, se vydaly na pochod za zachování dotací na těžbu uhlí. Ovšem uprostřed krize vypadá záchrana této staré profese celkem beznadějně.

Přesně před padesáti lety, 21. července 1962, se španělský diktátor Francisco Franco svěřil svému bratranci, vojenskému tajemníkovi generálporučíkovi Francisco Franco Salgado-Araujovi, že pokud bude Španělsko přijato do tehdejšího Evropského hospodářského společenství (dnešní Evropské unie), utrpí španělské uhelné doly těžkou ránu.

O půl století později se horníci z černouhelných dolů stávají – stejně jako astrurští horníci v roce 1962 – hlavními protagonisty vyhroceného konfliktu, ostrých policejních střetů, zavírání dolů v Asturii a Leónu, a to vše v atmosféře značné nervozity, u které hrozí, že přeroste v rostoucí spirálu napětí. Na pondělí 18. června byly svolány generální stávky v uhelných revírech autonomních společenství Asturie, Kastilie a León, Aragonie a Kastílie-La Mancha.

Schyluje se k poslední bitvě o přežití odvětví, o němž na územích, jako je Asturie, existují zmínky, a sice jako o průmyslové, a ne pouhé řemeslné těžbě, od roku 1801.

Evropská unie se před dvěma lety rozhodla zakázat po roce 2014 státní podporu uhelných dolů. O něco později svolila prodloužit do 31. prosince 2018 život těm těžebním podnikům, které potřebují státní pomoc k přežití, což se v případě Španělska týká prakticky všech uhelných nalezišť.

Španělskému odvětví tak hrozila jistá smrt, ale stále mu zbývalo šest let k dobru, což umožňovalo chovat naději v další prodloužení státní podpory. Koneckonců, španělské uhlí přežívá pod neustálou hrozbou stále odkládané likvidace už devadesát let.

V případě snížení dotací se doly uzavřou

V návaznosti na požadavek Bruselu o snížení rozpočtu s cílem usměrnit vychýlený španělský státní deficit však zavedla vláda Lidové strany (Partido Popular) ve státním rozpočtu na rok 2012 snížení přímé podpory těžebním podnikům o 190 milionů eur, což se rovná náhlému snížení o 63 procent, bez kterých většina uhelných podniků nepřežije. Tvrdí to podnikatelé, odbory a zástupci uhelných obcí, jejichž pracovní místa a příjmy jsou na dolech nadále značně závislé.

Postižení tvrdí, že pokud dojde k plánovanému snížení (které by ve stávající podobě znamenalo snížit těžařům dotace z 301 na 111 milionů eur), bude těžba španělského uhlí odsouzena k okamžitému kolapsu, čímž Španělsko předběhne o šest let žádost EU o uzavření dolů, které nebudou samy o sobě konkurenceschopné.

Lidová strana (PP) se ocitla v pasti. Pod neustálou hrozbou uvalení rizikové prémie na ohromný dluh a přísným dohledem trhů a Evropské unie by totiž projev slabosti vůči důlním společnostem podkopal  autoritu vlády a její mezinárodní hodnověrnost v boji proti deficitu a dodal odvahu k protestům v dalších odvětvích, které byly ekonomickými a sociálními škrty rovněž tvrdě zasaženy.

Zmíněné souvislosti oslabují i postavení horníků. Přestože jejich práce je i nadále náročná a nebezpečná, jejich mzdové a pracovní podmínky, a především výhoda předčasného odchodu do důchodu jsou mnohem příznivější než podmínky tehdejších horníků, a jsou proto mnohem méně způsobilí živit řeči o bezpráví a hledat pochopení za hranicemisvého revíru.

Španělské uhelné doly mají strukturální problém: v naprosté většině jsou bez státní podpory ztrátové. Státní těžba uhlí nebyla z geologických důvodů nikdy konkurenceschopná, a proto byla už od 19. století vlajkonošem španělského protekcionismu.

Záruka dodávek i národní svrchovanosti

Horníci a jejich zaměstnavatelé a odbory od té doby brání z teritoriálních a sociálních, ale také energetických a ekonomických důvodů pokračování těžby. Ujišťují, že Španělsko a samotná Evropa postrádají jiné vlastní zdroje energie, vyjma těch obnovitelných, a proto by se neměly těžby fosilních paliv zříkat. Jakmile se totiž jednou doly uzavřou, bude velice drahé je v budoucnu, pokud by to bylo třeba, znovu křísit.

Proti této tezi řada ekonomů namítá, že nemá smysl, aby země jako Španělsko podporovaly činnosti, v nichž nikdy nebudou co do nákladů, množství a kvality konkurenceschopné. Už dnes je Španělsko hlavně dovozcem uhlí: země kupuje v zahraničí 16 až 20 milionů tun ročně, domácí produkce oproti tomu představuje 8,5 milionů tun. Dokonce i Asturie, která byla během půl druhého století španělskou uhelnou velmocí, od roku 1968 prudce zvýšila mezinárodní nákup a dnes tamní průmysl dovozem pokrývá více než 70 procent uhlí, které spotřebuje. To stejné se děje po desetiletích rušení dolů v Evropě: EU dosud produkuje 130 milionů tun, ale dováží kolem 160 milionů.

Mnozí ekonomové rozlišují mezi dočasným podnětem k zavádění nových technologií na využívání neznečišťujících zdrojů energie s možností plánování v zahraničí a naopak doživotním podporováním důlní těžby, která ke svému přežití odjakživa potřebuje státní podporu.

Podnikatelé i zaměstnanci spolu s regionálními politiky napříč politickým spektrem těžbu brání jako záruku zajištění dodávek a tím i národní svrchovanosti.

Překlad: Tereza Benhartová, Lenka Grafnetterová