Až do tohoto týdne měl Madrid za to, že bude muset na pomoc s řešením krize svých bank počkat až po řeckých volbách. Nicméně panika se rozrůstá a na obzoru se žádné snadné řešení nerýsuje.

Politická atmosféra kolem krize eura se v posledních dnech téměř nepozorovatelně změnila. Dosud panoval určitý konsenzus, že Španělsko, nasáté do oka hurikánu, nemůže nic očekávat před 17. červnem, kdy se budou v Řecku konat druhé letošní volby poté, co se na základě výsledků těch prvních žádné straně nepodařilo sestavit vládu. Poslední dobou se ale nálada mění s tím, že by se něco mělo udělat už před tímto datem. Panika, nebo pouhá prognóza?

Nejviditelnějším projevem této nové atmosféry byla včerejší videokonference ministrů financí států G-7. Je to něco poměrně výjimečného. Doposud šlo vždy o předehru k nějakému společného kroku centrálních bank. A opravdu by tomu tak mohlo být i nyní, jelikož právě dnes zasedá Rada guvernérů Evropské centrální banky (ECB), k níž se upínají naděje těch, kteří požadují provedení jasných kroků na obranu jednotné měny.

Nad Španělskem se sbíhají dvě tendence: naprostá a stále rostoucí nedůvěra trhů ohledně udržitelnosti jeho veřejných, státních i soukromých (bankovních) dluhů na jedné straně a na straně druhé určitý pocit, že eurozóna, která se v poslední době omezuje v podstatě na Německo, je připravena jednat ve snaze předejít katastrofě, která by poslala Španělsko do sestupné spirály. Burzami a devizovými kurzy hýbají nejrůznější fámy, které vychylují rovnováhu tu na jednu,  tu na druhou stranu.

Svázané ruce i nohy

Je třeba si v tom udělat pořádek. Ministr hospodářství Luis de Guindos se snaží prosadit, aby mohl být bankovní sektor rekapitalizován evropskými penězi, aniž by však došlo k zahraniční intervenci. Ta by totiž znamenala politickou likvidaci vlády Mariana Rajoye a ohromné oběti ze strany obyvatelstva podrobeného diktátu věřitelů. Intervence by znamenala především to, že by stát zůstal mimo trh. Jediným možným zdrojem dalšího financování či prostředků na splacení dluhu by byl evropský záchranný fond, který by vládě nadiktoval veškerá hospodářská rozhodnutí a nestrpěl při tom žádná odmlouvání. Vláda by tak měla svázané ruce i nohy.

Hlavními akcionáři tohoto fondu jsou země, na jejichž území sídlí banky, kterým jejich španělští kolegové dluží obrovské sumy. Stejně jako dnes v Řecku by se tato záchrana – jeden z největších eufemismů této eurokrize – rovnala zardoušení. Je dobře známo, že v Aténách neviděli z údajné pomoci ani euro, jelikož prakticky celá suma směřuje na vyplacení věřitelů, v tomto případě Mezinárodního měnového fondu (MMF), ECB a Evropské komise.  

Naopak z pohledu věřitele se věci mají jinak. Svolení k poskytnutí částečné pomoci – pouze problémovým bankám – by mohlo být prvním krokem k bilaterálnímu vyjednávání o dluzích těchto subjektů s jejich věřiteli, kteří by si nemohli zajistit splácení se stejnou jistotou, jakou by měli v případě, že by pod kontrolou [trojky] byla celá zachraňovaná země.

Bez pomoci to nepůjde

Podíváme-li se pozorně na to, co tvrdí španělská vláda a co na veřejnosti prohlašují němečtí představitelé, Německo Španělsku pomáhá. Když se však podíváme do mezinárodního tisku a na zpravodajství unijních dopisovatelů, Angela Merkelová a její ministr [financí] Wolfgang Schäuble mají větší zájem na tom, aby Madrid přijal kompletní balíček: intervenci se vším všudy. Na seznamu těch, kteří po Berlínu žádají toto gesto, jsou i Obama, Hollande a Barroso.  

Ministr financí Cristóbal Montoro včera svým charakteristickým lidovým stylem poskytl zatím nejlepší shrnutí situace, v níž se španělská vláda nachází. „Muži v černém nepřijdou,“ což je vtipný způsob, jak odmítnout intervenci, ale zároveň přiznat, že na ozdravění bankovního sektoru jsou zapotřebí peníze a „problém je v tom, kde je sehnat“. Tato poslední Montorova věta možná pomáhá pochopit změnu klimatu, kterou jsme zmínili v úvodu článku. Španělsko má sotva přístup na trhy a bez pomoci ECB a eurozóny už moc dlouho nevydrží. 

Překlad: Pavel Bartůšek