Pokud má Německo zaplatit za krizi eurozóny, pravděpodobnou cenou bude fiskální a politická unie. Plány na její vytvoření se už připravují v souvislosti s možná přelomovým summitem EU, který se bude konat 28. – 29. června.

Je to ukázka rychlosti, kterou se během krize eura mění politika. Ještě před čtrnácti dny byla veškerá pozornost věnována novému francouzskému prezidentovi Françoisi Hollandovi, který se v Paříži ujal své funkce jako „Monsieur Růst“ a jeho prvnímu úkolu – postavit se „Frau Šetřivce“, německé kancléřce Angele Merkelové.

„Potřebujeme nová řešení. Všechny možnosti jsou otevřené," sliboval Hollande s tím, že donutí Merkelovou sundat z nosu kolíček a vzít do úvahy i věci, které Berlínu zrovna nevoní, především eurobondy – Německo by tak rázem vyřešilo krizi souhlasem se zárukami za dluhy Španělska, Řecka, Itálie i všech ostatních. Bez šance.

Do soboty souboj růst versus úsporná opatření ustoupil o něco do pozadí, když jej Merkelová obrátila proti Hollandovi.

Tentokrát to byla ona sama, kdo prohlásil, že by neměla panovat žádná tabu v choulostivém výběru mezi tvrdými opatřeními, před nimiž stojí evropští lídři, zatímco čekají, co se stane v Řecku a Španělsku a plánují další kroky pro nejspíš převratný summit, který se uskuteční koncem tohoto měsíce.

Merkelová zřejmě chtěla chytit za slovo nejen Hollanda, ale i celou Francii. Oznámením, že seznam úkolů eurozóny nemůže být žádným způsobem cenzurován, měla na mysli předložení návrhů k radikálním, federalistickým krokům zahrnujícím postupnou ztrátu suverenity nad rozpočtovou, daňovou, sociální, penzijní i pracovnětržní politikou ve snaze vybudovat v horizontu pěti až deseti let novou evropskou politickou unii.

Přelomový summit

USE – Spojené státy evropské – jsou zpět. Alespoň pro eurozónu. Myšlenka takovéto „politické unie“ postupující základní pravomoci Bruselu, Lucemburku a Štrasburku však vždy zacházela o několik kroků za to, o čem byli Francouzi ochotni uvažovat.

Ale Berlín dává najevo, že pokud to má schytat za chyby jiných, bude třeba podniknout postupné, avšak podstatné integrační kroky směrem k bankovní, fiskální a v neposlední řadě i politické unii v eurozóně.  

To je kontroverzní a sporná představa, které sama Merkelová nebyla vždy zrovna nakloněna. Avšak uprostřed žáru krize dnes ukazuje, že jinou alternativu nevidí.

V příštích třech týdnech budeme svědky horečné aktivity, kdy bude kvarteto nejvyšších unijních vyjednavačů létat z jednoho hlavního města do dalšího ve snaze zjistit maximum možného.

Předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, lucemburský předseda vlády a dlouholetý šéf euroskupiny Jean-Claude Juncker a šéf Evropské komise José Manuel Barroso představí tento projekt na summitu eurozóny, který se bude konat 28.-29. června.  Všichni čtyři jsou oddanými evropskými federalisty.

Před summitem proběhnou osudné řecké [17. června] a francouzské  [10. a 17. června] parlamentní volby, zatímco španělskému bankovnímu sektoru bude utíkat čas. Podle španělského ministra financí Luise de Guindose se o osudu eura rozhodne v následujících týdnech ve Španělsku a v Itálii.

Ani kvantový skok v integraci však v krátkodobém horizontu nezachrání Řecko ani španělské banky, nedá do pořádku Itálii a krizi eura také nevyřeší.

Lídři balancující na hraně se svými telefonáty na poslední chvíli – které charakterizují „krizový management“  posledních 30 měsíců – by nakonec mohli vyčerpat svůj čas.

Ale doufají, že představením střednědobé strategie fiskální a politické unie v eurozóně přesvědčí finanční trhy o svém odhodlání zachránit euro, o tom, že je zavedení jednotné měny nezvratné a že horečka opadne.

Dopad „projektu“ bude v případě realizace ohromný.

Pozor na dvourychlostní Evropu

Logicky by bylo zapotřebí přijmout novou evropskou smlouvu. To by bylo vražedné. Možná by byla zapotřebí i nová německá ústava, což může být důkazem, že jde o krok směřující příliš kupředu.

V současné době neustále zmiňovaný „demokratický deficit“ ve fungování EU by exponenciálně narostl bez radikální změny výběru vlády eurozóny. Jaký smysl by mělo volit vládu například ve Slovinsku, když by se v rámci politické unie eurozóny rozhodovalo o daních, výdajích, důchodech či politikách trhu práce v Bruselu?

Výsledkem by byla mnohem více rozdělená dvourychlostní Evropa s rozhodovacím centrem v eurozóně, a nikoliv v EU 27 či 28 členských států.

Propast mezi Británií a evropským jádrem by se mohla ukázat jako nepřemostitelná, což by vytvářelo jen vzájemnou nevraživost a nakonec ukončilo nešťastné britské koketování s EU, ačkoliv „politická unie“ je přesně to, co David Cameron a George Osborne z hlediska „neúprosné logiky“ vyplývající ze společné měny doporučují.

Třetí rok zápasu s krizí mají evropští lídři před sebou stále radikálnější  volbu – smrt eura, či zrod nové evropské federace.

 

 

 

Překlad: Pavel Bartůšek