Holandsko, Francie, Evropská centrální banka… Evropa se obrací proti striktnímu kurzu úspor, který nasadilo Německo. Fiskální pakt by mohl ztroskotat, Berlín přesto nutí Evropu k disciplíně, píše německý ekonomický novinář.

Odkdy leží Nizozemsko u Středozemního moře? Krize eura je zpět, a to nejen na jihu, ale i na severu Evropy, kde přece vlastně najdeme ty dobré a stabilní státy. Ty, které jsou jako my. Nizozemsko samozřejmě není Řeckem, ale zadlužuje se až příliš rychle a soukromé dluhy má obrovské. Vláda proto chtěla více šetřit – a ztroskotala na populistech. Každý případ je jiný, od Madridu přes Řím až teď po Haag. Struktura je ale vždy podobná, ekonomika stagnuje, lidé přicházejí o práci, a pak se má začít šetřit, což opět snižuje blahobyt občanů. Lidé mají vztek, burza se otřásá a politikové to tak trochu vzdávají nebo – jako teď v Nizozemsku – občas i přijdou o svůj úřad. Na to reagují Spojené státy stejně jako opoziční strany v Evropě výčitkou, že Němci svým nařízením šetřit vše zničili. Berlín by se spíš měl postavit zpříma dluhům partnerů a uvolnit nové peníze na podporu růstu. Pak by konečně byl v Evropě klid. Upřímně řečeno, to by se Američanům hodilo, protože by pak jako největší dlužník světa nebyli tak osamoceni. Ale Evropa je jiná, než Amerika: záchrana za disciplínu, tak musí dohoda fungovat, jinak se jeden stát za druhým dostane do víru nízkých ratingů a vysokých úroků. Všichni Německo pozorují. Ale co dělá Berlín, místo aby prozíravě šetřil během doby domácího hospodářského boomu? Plánuje nové sociální služby, jako je podpora při ošetřování a s navýšením penze pro rodiče vymýšlí ještě další podpory k tomu. Je jedno, jak se člověk k jednotlivým opatřením staví – kvůli této sumě je Německo, jehož dluhy odpovídají 80 procentům nynějšího hospodářského výkonu země, nepříliš důvěryhodným vzorem evropského úsporného paktu. Evropa potřebuje Německo jako někoho, kdo je v šetření mistr. Krize se tak jako tak ještě mnohokrát ohlásí. Vlády tu a tam vytvoří více dluhů, než společný pakt umožňuje. To vše patří ke hře. Ale když nebude na úspory a reformy tlačit Berlín, nikdo jiný to neudělá. Na konci by pak bylo ještě obtížnější euro zachránit – a vytvářet spojenou Evropu.