Asi dvěstě tisíc členů dnes čítá německá židovská komunita, prochazející svou zatím největší poválečnou změnou v důsledku přistěhovalecké vlny z bývalých sovětských republik a příchodu nové generace, pro kterou jsou Izrael a holocaust velmi vzdálené pojmy, píše deník Zeit.

Židovský Robinson Crusoe ztroskotá na pustém ostrově. Když je o několik let později nalezen, pozve své zachránce na prohlídku ostrova. Stojí zde dvě synagogy. "Proč hned dvě?," ptají se návštěvníci. "Do téhle chodím," vysvětluje jim trosečník. "Do té druhé v žádném případě nevkročím!" Lena Goreliková, osmadvacetiletá mnichovská autorka rusko-židovského původu vypráví tento svůj oblíbený židovský vtip ve svém románu Hochzeit in Jerusalem (Svatba v Jeruzalémě). Její židovský Robinson, trosečník, který přežil – a postavil dvě synagogy – je výstižnou metaforou německého židovstva po holocaustu.

 

Lena, dcera židovských imigrantů, kteří do Německa přišli v roce 1991, má tez od nedávna dvě synagogy, které jí k definici její židovské identity mohou posloužit. Pohybuje se v kruzích liberální židovské komunity Beth Shalom, která v Mnichově v poslední době praktikuje progresivní judaismus amerického typu. Přestože nevyrostla v náboženském prostředí, od doby kdy byla těhotná se svým prvním dítětem, pokládá Lena život v rámci komunity za důležitý. Liberálové byli vůči jejímu náboženskému hledání otevření. Nikdy se zato nezúčastnila bohoslužeb v Mnichovské velké ortodoxní synagoze, která se ji zdá konzervativní a "uvězněná v mentalitě uzavřenosti." Tuto komunitu, po Berlíně druhou největší v zemi, vede už 25 let Charlotte Knoblochová, předsedkyně Ústřední židovské rady Německa.

 

S brzkým koncem mandátu paní Knoblochové stojí německé židovstvo před největšími změnami od konce války. Opustí-li tato sedmasedmdesátiletá dáma, která přežila holocaust, svůj post, bude to znamenat, že generace pamětníků i těch, kdo přežili, ustoupila ze scény. "Definovat Židy pomocí masového vyhlazení už brzy nebude možné," míní Cilly Kugelmannová z Židovského muzea v Berlíně. Nejsou to plané řeči. Judaismus generace jejích rodičů je již minulostí. Odpovědi na otázky už napřístě nebudou pocházet pouze z Ústřední rady. Mezi varováními před antisemitismem, nacismem a sionismem se totiž židovským zástupcům nepodařilo vytvořit judaismu pozitivní image. Nepřijdou ani ze strany těch několika novinářů, kteří se i dnes stále snaží řídit židovsko-německou diskuzi. Slovo si bere nová generace.

Němci jsou k Židům až moc štědří

 

Jeden z jejích představitelů, herec Oliver Polak, se setkal s velkým úspěchem své první knihy, jíž název, Ich darf das, Ich bin Jude (Mám na to právo, jsem Žid) naznačuje, že autorovi dělalo radost hledat hranice dobrého vkusu. Na obálce ho vidíme vedle německého ovčáka, který má na hlavě čepici Wehrmachtu a kolem krku Davidovu hvězdu. Tento syn rodičů, kteří přežili holocaust, evokuje zběsilou a někdy i něžnou a smutnou komičnost svého života jako kulatého mladého muže, vyrůstajicího jako všichni ostatní na německém maloměstě – jen kdyby se nejmenoval Polak, nebyl Žid a jeho otec neztělesňoval "špatné svědomí města." "Byl jsem jen pokračovatel – 'Next Generation'. Ať jsem chtěl anebo ne.” Polák se nepochybně distancuje od Ústřední rady, ne však právě od židovstva. Židovský život je podle něj ten nejlepší materiál.

 

Židé vsak představují pouze extrémní formu procesu, kterému nyní čelí celá země: 90% členů židovské komunity jsou nedávní přistěhovalci. Do Německa přišli v posledních dvou desetiletích z bývalého SSSR. V roce 2002 Německo dokonce přijalo z posovětského prostoru více Židů než Israel. Jewish Agency marně tlačila na německou vládu, aby zpřísnila vstupní požadavky pro ruské Židy a motivovala tak většinu z nich usadit se raději v Izraeli. Je ironii, že Židé prosí německý stát, aby se k nim nechoval tak štědře.

 

Je zde i třetí faktor, který mění současný pohled na judaismus. Menšina praktikující obdobné a přesto cizí náboženství a kterou většina populace vidí jako problém, se neskládá z Židů, ale z muslimů. Mnozí Židé toto vnímají se smíšenými pocity. Mají strach, aby se debata o islámu nezměnila v obranný boj znepokojené většiny proti multikonfesionální společnosti. Situace se tak stává paradoxní: židovská menšina roste, ale zájem veřejného mínění o ni relativně poklesl. To znamená zklidnění situace, anebo, abychom použili slovo které bylo v židovsko-německých vztazích dosud tabu, krok směrem k normálu.