Ve chvíli, kdy si Francie s největší pravděpodobností zvolí socialistického prezidenta, který se staví kriticky k její rozpočtové smlouvě, a kdy se kvůli sociálním reformám rozpadá nizozemská vláda, dostává model úsporných opatření německé kancléřky za vyučenou.

Evropa je v pohybu. Merk v Merkozyho paktu „úspornosti“ přichází o zadní kola. Ostatní konzervativní či technokratičtí propagátoři úsporných opatření se snaží tento hybridní model udržet na cestě. Pasažérům na zadních sedadlech – Španělsku, Itálii, Portugalsku a Řecku – se ze špatného řízení dělá špatně. Dokonce i někteří spoluřidiči jako například Nizozemci, kteří se dříve ohrazovali proti krátkému „sestřihu“ soukromých věřitelů Řecka, mají problém řídit doma, kde by měly být cesty průjezdnější. Ve Francii je na vzestupu krajní pravice. Národní fronta, jejíž image detoxifikovala dcera jejího zakladatele, zde dosáhla svého zatím nejlepšího výsledku. Preference Národní fronty jsou stabilně na vzestupu už dlouhodobě a rok 2007 byl výjimečný tím, že si Sarkozy dokázal získat většinu hlasů jejích voličů. O ty nyní přišel, a pokud je má za dva týdny získat zpět, bude muset opět ukázat svou drsnou tvář. Ať už tomu bude jakkoli, současný francouzský prezident je pro Merkelovou stále méně atraktivním partnerem.

Úspornost vyživuje neofašismus

Ve chvíli, kdy Angela Merkelová zápasí s časem o zanesení úsporných opatření do unijní legislativy, institucí a exekutivy, směřuje politika klíčových členských států opačným směrem. Vzkaz lidu – ať už od stoupenců extremistů, centra, levice či pravice – je velice podobný: Německem prosazovaná politika úsporných opatření omezuje naši suverenitu, ničí perspektivu naší mládeže a – slovy stoupenců spektra od středu po levici – je živnou půdou neofašistické pravice. „Merkollande‟, pokud vůbec spatří světlo světa, je koncept tichého, nenápadného, elektrického rodinného automobilu. Jeho design zatím ještě neexistuje, prototyp připravený k testovací jízdě už vůbec ne, a navíc by problémem byly i baterie. Nicolas Sarkozy nepřijal nabídku Angely Merkelové na pomoc s kampaní a na straně německé kancléřky je cítit určitá úleva, že o ni požádána nebyla. Jestliže Sarkozy, který je v Německu znám jako člověk, který rozděluje a polarizuje, má zájem v příštích dvou týdnech před konáním druhého kola voleb rozhodování francouzských voličů zdramatizovat, Merkelová, kterou čekají důležité volby doma, může sledovat vlastní politické cíle.

Pokud padne jednotný trh, Německo padne s ním

Němečtí sociální demokraté z SPD se v názoru na Hollandův 60bodový program rozcházejí.  Některé vůdčí osobnosti, jako například bývalý ministr financí Peer Steinbrück, označily Hollandův požadavek na renegociaci rozpočtové smlouvy za naivní. Zatímco další, jako lídr SPD Sigmar Gabriel, Hollandův pokus vymanit se z krize eurozóny podporou růstu bezmezně podporují. Ve společném interview prohlásili, že spolu dokážou „dát věci do pohybu“. To by se nepochybně týkalo i Merkelové, která je sama velice pragmatická. Často se argumentuje tím, proč by měli Němci posílat své tvrdé, těžce vydělané peníze do špatné jižní Evropy. V budoucnu musí být dostatečně silně slyšet i protiargument – že pokud padne jednotný trh, druhý největší světový výrobce padne s ním. A když slyšet bude, Merkelová za ním půjde. Jedinou skutečnou starostí Merkelové totiž je, aby měla většinu. Tento nejopatrnější jedinec z celé politické zvířeny půjde tam, kam ji zavede její většina. Každý, kdo to myslí s evropským projektem vážně, by si měl vzít signál vyslaný v prvním kole k srdci. Pokračovat v hospodářském programu, který oslabuje suverenitu, odsuzuje mladé lidi k nezaměstnanosti a vede Evropu do dekády stagnace, znamená zničit důvěru v sociální solidaritu, základní princip, o nějž se EU opírá. Z hospodářského hlediska se musí stimulování ekonomiky, byť za rizika vyvolání inflace, teprve vyhrát. Z hlediska politického není o čem přemýšlet.