Dva a půl milionů euro výměnou za jmenný seznam 1 500 Němců, kteří si uschovali peníze ve Švýcarsku. Obchod, který by mohla německá vláda uzavřít s počítačovým specialistou a bývalým zaměstnancem švýcarské banky, vyvolává morální otazníky: může stát měnit právo podle svých zájmů?

Jsou prý lidé, kteří platí daně proto, že si myslí, že je to tak správné. Ne proto, že by se domnívali, že by stát tak nutně potřeboval těch pár tisíc euro, které mu každoročně odvedou, ani proto, že si ještě neotevřeli konto ve Švýcarsku. Prostě jen proto, že si myslí, že je to správné. Obvykle jsou to titíž, kteří si nezákonně nestahují filmy z internetu, protože považují za nemorální odepírat autorovi jeho práva na dílo. Jsou to lidé, kteří se drží zásady filozofa Immanuela Kanta, jenž říká přibližně toto: přemýšlej, co by se stalo, kdyby všichni jednali podobně!

Co si tedy asi musejí myslet tito lidé – kteří doopravdy existují – o vládě, která vážně uvažuje o tom, že by si od bankovních institucí koupila kradené údaje, aby tak odhalila daňové podvodníky a mohla od nich vymáhat peníze, které jí dluží? Pomyslete, k čemu by mohlo dojít: stát by mohl udělit sám sobě právo porušovat zákon. Někteří politici mají totiž o spravedlnosti svou vlastní představu. To je případ lídra SPD Sigmara Gabriela, který tento ošemetný problém značně zjednodušil, když prohlásil, že „přece nemůžeme nechat lotry pláchnout jen proto, že je odhalili jiní lotři“. [Pokud jde o kancléřku Angelu Merkelovou, ta 1. února prohlásila, že je třeba „udělat všechno proto, abychom údaje získali“.]

Stát má vlastní morálku

Taková je tedy představa vlády a SPD o spravedlnosti? Postavit sebe sama mimo zákon, a dopadnout tak podvodníky? Ten, pro nějž účel (naplnit státní pokladnu) světí prostředky, dává najevo taktický poměr k právnímu státu. Troufá si postavit se nad zákony. Nákup kradeného zboží pro vlastní obohacení totiž představuje trestní čin držení nelegálně nabyté věci, za který hrozí trest odnětí svobody až do pěti let. I samotný pokus o nákup kradené věci je činem, který zákon trestá. Pokud má ale stát právo určovat si vůči zákonům vlastní morálku, proč by se občané nemohli chovat stejně? Nemá vláda jakožto ručitel právního státu tím spíše povinnost ho sama respektovat? Není snad úkolem zákona omezovat pravomoci Vladaře, aby si nemohl dělat, co se mu právě hodí?

Když se to vezme kolem a kolem, občanům, kteří si chtějí uložit peníze ve Švýcarsku, k tomu dobré důvody nechybějí: není lepší zajistit synovi kvalitnější vzdělání než házet peníze do chřtánu státní obludě? Není vznešenějším počinem dát pár euro navíc uklízečce [zaměstnané na černo] než je odvést finančnímu úřadu? Když si stát sám určuje svá práva, proč by nemohli dělat to samé i občané? Mohlo by se tak stát, že daňoví poplatníci, kteří platí daně proto, že považují za nemorální porušovat zákon, začnou o slovech Immanuela Kanta pochybovat.

Pomyslete, co by se tak mohlo stát!