Ve Velké Británii se hovoří o „ztracené generaci“ – mladých lidech ve věku 16-25 let, kteří vstupují do aktivního života v kontextu krize a recese a kteří mají i přes dosažené vzdělání problém najít práci. Vše nasvědčuje tomu, že tento fenomén v Portugalsku zapouští kořeny, varuje Público.

Je to dobře známý jev, říká Virgínia Ferreirová z ekonomické fakulty univerzity v Coimbře (UC): „Naši španělští sousedé je nazývají ‚mileuristas‘ [ti, kteří vydělávají 1 000 euro]. Tady si vydělají jen polovinu, zhruba 500 euro.“ Mluvit o ztracené generaci jí ale připadá přehnané: „Je to už hotová fráze, výraz, který zjednodušuje složitější skutečnost.“ Mladých je čím dál méně. V roce 1999 jich podle Portugalského statistického úřadu bylo 3,1 milionů, z toho 48 % 15-24letých (1,5 milionů). V roce 2008 jich bylo o 327 000 méně, přičemž pokles nejvíce zasáhl právě uvedenou věkovou skupinu (295 000). Jinak se jedná o generaci s nejvyšší mírou skolarizace v našich dějinách.Ve školním roce 2007-2008 se na vysokou školu zapsalo 377 000 studentů, což je o 20 % více než v roce 1995-1996. Na konci tohoto roku vyslaly portugalské univerzity na pracovní trh 83 000 absolventů, tedy o 16 % více než loni. Přes to přese všechno „měly předchozí generace vstup na pracovní trh snazší,“ domnívá se Carlos Gonçalves, který studoval zaměstnanost absolventů vysokých škol. Dnes to trvá déle. Těm, kterým se to podaří, je pak nejčastěji nabídnuta smlouva na dobu určitou nebo pracovní režim recibos verdes [„zelené příjmy“, původně zamýšlený pro samostatně výdělečné osoby, který však posléze zobecněl a stal se symbolem nejistoty pracovního poměru v Portugalsku].

Ekonomové v call centrech

Typickým příkladem je absolvent vysoké školy s titulem magistra zaměstnaný v call centru. Podle Elísia Estanque z ekonomické fakulty UC dříve existovala „zaměstnatelnost vázaná na učení“. Studenti se snažili jít za svými zálibami, posláním. Pak se výuka „zdemokratizovala, stala se předmětem obchodu“. Záruky zmizely jako dým. A krize prohloubila propast. „Hlavní starostí se [dnes] stalo to, jestli výukový program má či nemá nějakou profesní perspektivu. Systém je zvrácený v tom, že studenti mají čím dál větší potíže dosahovat dobrých výsledků.“ Pohroma nepostihla pouze vysokoškolské absolventy, ale také méně kvalifikovanou pracovní sílu – každý den vyhlašují podniky bankrot, továrny zavírají brány.

Přechod ze světa mládí do světa dospělých neprobíhá tak jako dřív. Mladí lidé jsou nuceni žít u rodičů. Své závazky odkládají na později, ať už se jedná o zajištění bydlení, či zakládání rodiny, říká Ferreirová. Všichni hledají nejisté zaměstnání. Ne že by ho chtěli víc než jiné, ale proto, že jiné není. „Všichni kolem mě jsou deprimovaní tím, že před sebou nemají žádnou perspektivu a že dělají práci, která je neuspokojuje, říká Sara Gamitová z hnutí Precários Inflexíveis. Všichni cítí, že mají svázané ruce, a ztrácejí odvahu.“

Mladí a poddajní

„I když se nevymezujeme pouze tím, co děláme, hraje práce v utváření sebe sama velice důležitou roli, zdůrazňuje Sofia Marques da Silva z fakulty psychologie a vzdělávacích věd univerzity v Portu. A mzda je zásadní prvek umožňující získat majetek a připravit se na přechod z jednoho věku do druhého. Bez něj zažíváme pocit, že se vracíme o krok zpět, i co se důstojnosti týče.“ Marques da Silva odmítá hovořit o „ztracené“ generaci, ale je přesvědčena o tom, že „tato generace má problém s kulturou projektu, s představou, co bude dělat za nějaký čas, který ještě neexistuje.“ Vnímání plynoucího času vážou mladí lidé na přítomný okamžik, což Marques da Silva považuje za „nebezpečné“: „Ten, kdo nemá žádnou představu o svých životních etapách, může občas chtít pouze jedno: rychle těžit z přítomného momentu, z okamžitých vjemů“.

Nesetkáme se tu s revoltou jako v jiných evropských zemích, nicméně kriminalita narůstá. Estanque mluví o odcizení a dělá si obavy o stav demokracie. Předně proto, že systém nemůže fungovat bez pevného základu volební účasti, především ale proto, že je nutné, aby existovaly asociace, které by mechanismus ‚promazávaly‘. Avšak „mladí lidé neprojevují příliš velký zájem o účast – je to podmíněno strachem“. Zajisté bychom neměli zevšeobecňovat. Existuje spousta ohnisek odporu například v rámci blogů či hnutí, připomíná Cristina Andradeová z Fartos d’Estes Recibos Verdes [“Dost bylo zelených příjmů”]. Podle Marques da Silva však převládá „hrozivá poddajnost“. „Podniky považují mladé lidi za poddajné. Přistoupí na všechno.“ Během průzkumu, který provedla v Casa de Juventude [domu mládeže] ve městě Matosinhos blízko Porta, zaznamenala badatelka i tuto výmluvnou poznámku: „Všechno snědí a nám nechají jen kosti.“