Kultura a debaty Knihy a hudba

Literatura: Nepochopení hrdinové

30 prosinec 2009
Trouw Amsterdam

Zemědělský dělník na kávové plantáži na Jávě, 1900. Photo : Anonyme/Prentenkabinet Leiden

Zemědělský dělník na kávové plantáži na Jávě, 1900. Photo : Anonyme/Prentenkabinet Leiden

Stalo se symbolem fair trade, ale je to především jméno hrdiny nizozemského románu. Kniha o koloniálním útlaku v Indonésii, publikovaná v roce 1859, je stále aktuální i přes avantgardní styl, který čtenáře nadále vyvádí z míry.

Multatuli napsal 13. října 1859 své ženě: „Miláčku, dopsal jsem tu knihu, konečně jsem ji dopsal!“ O 150 let později oslavujeme nejdůležitější dílo nizozemské literatury [v němž nizozemský úředník vypráví o utlačování lidu na Jávě na kávových plantážích v Nizozemské Indii].

Přečíst si znovu Maxe Havelaara je jako podniknout cestu do země svého mládí, kdy důležité okamžiky zůstanou pevně vryty do paměti, ale podrobnosti se vytrácejí. Je to kniha, která nevyžaduje lineární četbu: je plná měnící se perspektivy, příběhů, jež jsou zaklesnuty jeden do druhého, netušených spojitostí a jiných literárních akrobacií, které takřka nemají obdoby. Tvoří natolik neopominutelnou součást kulturního dědictví, že ji známe více méně i bez toho, že bychom ji četli. Je to román plný dnes už klasických pasáží, které se během doby často oddělily od kontextu, počínaje překvapivým začátkem s drobnou divadelní hrou až po ohromující závěr, v němž se spisovatel obrací s výtkou přímo na holandského krále: [„Přes třicet milionů poddaných je Vaším jménem týráno a vykořisťováno.“ ] A mezi tím pozoruhodný projev na adresu vůdců Lebaku, vyprávění japonského kameníka, dojemný příběh o Saïdjahovi a Adindě.

Kniha ve své době neměla velký vliv

Avantgardní charakter románu ostatně nespočívá v jazyku a už vůbec ne v básních, kterými Multatuli sem tam prokládá text. To, co neustále překvapuje současného čtenáře, je románová struktura, nebo možná spíše její absence. Je to příběh Maxe Havelaara, nizozemského koloniálního úředníka, který vypráví německý úředník „Stern“, jenž přepisuje literární zápisky jistého „Sjaalmana“, jehož poznámky se ocitly v rukou bídného buržoazního měšťáka „Batavuse Droogstoppela“… Neustále tu narážíme na protiklady: kdo v této knize určuje perspektivu?

Je logické, že kniha ve své době nedosáhla svého cíle, kterým bylo pohnout veřejným míněním ve věci utlačování domorodých obyvatel Jávy nizozemskými kolonialisty. Autor si představoval ideálního čtenáře, schopného interpretovat všechny literární nástrahy, ironii, hru mezi fikcí a nefikcí, které směřují k hlavnímu poselství. Ani zkušený čtenář znalý moderní a postmoderní literatury v dnešní době ne vždycky ví, co si má myslet.

Není tudíž žádným překvapením, že Eduard Douwes Dekker [pravé Multatuliho jméno] byl ve svém boji proti zneužívání a autoritám přesvědčivější než jeho literární alter ego Havelaar. Havelaar má v sobě něco napůl božského, mesiášského, zatímco ve skutečném životě byl Dekker daleko méně zdrženlivý. Je to dobře známá věc: z Maxe Havelaara, který měl být agitátorem za lepší svět, se stala velká literatura, nic víc. A právě z toho důvodu si ho také můžeme vychutnat ještě dnes.