Trable s národní identitou Ve stejné chvíli, kdy ve Švýcaři odhlasovali v referendu zákaz stavby minaretů, ve Francii se na popud vlády rozproudila diskuze o tom, co činí národ národem. Debata vyvolává řadu polemik, neboť jak poznamenává tisk, Evropané imigranty nemají moc v lásce.

Francií hýbe debata o národní identitě vyvolaná prezidentem Nicolasem Sarkozym. Nabízí řadu otázek. Svědčí o zúženém pohledu na imigraci? Má se vztahovat pouze na otázky spojené s islámem? Můžeme se vyhnout její politické instrumentalizaci? V prohlášení, které 8. prosince otiskl list Le Monde, chtěl francouzský prezident vyjasnit meze této diskuze. „Národní identita je protijedem na tribalismus a komunitarismus,“ píše. „Z tohoto důvodu jsem si přál velkou debatu o národní identitě. Tato nejasná hrozba, kterou cítí tolik lidí v našich starých evropských národech, ať už oprávněně či nikoliv, jejich identitu ovlivňuje. Musíme se o tom všichni společně bavit, jinak hrozí, že když tento pocit vytěsníme, tak se nakonec stane zdrojem obrovské zášti.“

Tato debata o národní identitě probíhá několik měsíců před regionálními volbami a mnoho pozorovatelů ji proto považuje za způsob, jak přilákat voliče krajní pravice. V listu Libération odsuzují muslimové házení všech svých souvěrců ve Francii do jednoho pytle a jejich stigmatizaci. V listu Le Monde vyslovuje socioložka Claudine Attias-Donfutová názor, že „vyvolání takové debaty by mohlo znamenat, že zažíváme krizi identity, (…) Tím, že se příliš zdůrazňují problémy imigrantů, ať už to je z důvodu je odradit, či z nich učinit oběti, zakrýváme vcelku banální realitu integrace naprosté většiny z nich.“

Avšak „máme, oproti veškerým zjevným faktům odmítnout skutečnost, že se otázka imigrace dostává do všech diskuzí o identitě?,“ ptá se politolog Alain Duhamel v listu Libération. „Jak by to bylo možné, když přistěhovalectví bylo vždy součástí francouzské historie a identity. Jakým způsobem bychom museli popřít realitu, abychom mohli přemýšlet o nové francouzské identitě a nevčlenit do ní neustálou přítomnost a specifičnost imigrace? Francie je zemí s tradicí přistěhovalectví, které existovalo prakticky neustále. Tato skutečnost ji velmi odlišuje od většiny sousedů, ať už se jedná o Itálii, Španělsko, Portugalsko, Belgii, Německo či Velkou Británii, atd.“

Identita a vyloučení

Problém je, že „se v mnoha ohledech seismografem v evropském tápání po identitě stal islám,“ upozorňuje v Le Monde Jean-Paul Willaime. Ředitel Evropského ústavu pro studium náboženství připomíná, že evropský islám zůstává menšinovým fenoménem a poukazuje na „obrovskou disproporci mezi demografickou vahou muslimské populace v Evropě a obavami, které vzbuzuje.“ Vysvětlení spočívá v tom, že „ať už jsou evropské společnosti jakkoli sekularizované, ještě zcela neopustily teritoriální koncepci náboženské příslušnosti a tak pomyslný typický tuzemec, stejně jako pomyslný Evropan zcela nábožensky neutrální nejsou.“

Národní krize identity, které lze najít v řadě západních zemí ve skutečnosti skrývají mnohem hlubší krizi, „krizi identity Evropy,“ domnívá se list Adevărul. Podle tohoto rumunského deníku o tomto fenoménu svědčí „zavedení testů z historie pro imigranty“ ve Velké Británii, myšlenka „občanství s požadavky“, což znamená bodový systém v Itálii, či referendum o minaretech ve Švýcarsku. Tento fenomén se pak dá i vysvětlit „zrodem paralelních společenství“ ve kterých imigranti žijí. A přesto, ačkoliv je identita „svou definicí a od přírody procesem vyloučení,“ je rovněž „prvkem, kterého se nemůžeme vzdát,“ domnívá se politolog Giovanni Sartori citovaný listem El País. „Bylo by velkou chybou se jí zbavit, protože společnost nemůže existovat bez jasného a pevného sociálního spojovacího vlákna, bez kterého by byli občané a jednotlivci jen volnými atomy.“ Naneštěstí, pokračuje Sartori, západní demokracie „čelí problémům, až po jejich explozi.“ A co se týče integrace izolovaných komunit v rámci naší společnosti: „není jiná alternativa než přemýšlet o etických a politických hodnotách, na kterých chceme tuto integraci stavět,“ uzavírá.