Ekonomika Euro

Eurozóna: Zbavit se Řecka nám nepomůže

22 únor 2012
La Repubblica Řím

Vytlačit Řecko z eurozóny, vystavět před ním zeď a pak vybudovat federální Evropu? Tato představa zní některým evropským politikům lákavě. Krize by se tím ale nevyřešila a zaplatit by za ni bylo třeba zánikem naší společné kultury, upozorňuje italská novinářka Barbara Spinelliová.

Velice snadno jsme si zvykli říkat, že řecký bankrot nakonec není tou pohromou, které se už tolik let obáváme. A že nevyléčitelnou nemoc stačí odstranit, to znamená odstřihnout Atény od eurozóny jako slepé střevo. Důležité je zabránit šíření nákazy. Ne náhodou se v souvislosti s novým evropským záchranným fondem hovoří o protipožární stěně, „firewallu“, který slouží k ochraně informačních systémů před neoprávněným průnikem: ti, kdo jsou uvnitř, budou ochráněni před těmi, kdo upadli v nemilost a právě padají i přes palubu. Firewall, podobně jako Maginotova linie, kterou Francouzi vybudovali ve dvacátých a třicátých letech na obranu proti německému útoku, evokuje uzavřený svět kliniky a války. Představa nepřekonatelné zdi uklidňuje, přestože nám je osud francouzské obranné linie dobře znám. Padla jedním rázem. Historik Marc Bloch hovořil o „podivné porážce“, protože debakl se ve společnosti zrodil ještě před tím, než padla Maginotova linie; zrodil se dříve v pomyslném „zadním voji občanské společnosti a politiky“ než na frontě. Ve skutečnosti v tuto iluzorní protipožární stěnu, který přiživuje obrazotvornost tím, že oslabuje rozum, nikdo nevěří. Jinak by Evropská unie 21. února neschválila v pořadí již x-tou kolosální půjčku Řecku a nikdo by nepřemýšlel o tom, jak by měla vypadat nová architektura Unie: federálnější, pod taktovkou evropské vlády, jíž by členské státy poskytly větší suverenitu. Věci postupují kupředu jen pomalu a skutečné jádro problému nikdo řešit nechce (to znamená otázky příjmů, které bude mít Unie k dispozici, aby mohla vést efektivní investiční program).   Jsou dny, kdy má člověk dojem, že „velké“ vlády čekají na řecký bankrot, aby mohly vytvořit Unii, o níž tvrdí, že ji vytvořit chtějí. To je teze ekonoma Kennetha Rogoffa, kterou nastínil v rozhovoru s časopisem Der Spiegel: jakmile bude Řecko z EU vytlačeno, budou moci Spojené státy evropské díky krizi dosáhnout rychleji svých cílů. Bude ale moci nová Unie skutečně povstat z řeckého popela? A jaká to vlastně bude Unie bez nátlaku řecké krize? Pro tuto chvíli stojí Atény uprostřed bouře a v důsledku opakujících se krátkodobých záchranných plánů oslabují eurozónu, a dokonce i samu myšlenku Evropy solidární v neštěstí. Pokud první krok spočívá v tom, hodit přes palubu země, které se nedokážou vypořádat s problémy, vytvoří Evropa federaci jen těžko. Operace „firewall“ není bezbolestná ani pro Řecko, ani pro Evropu.   To také tvrdí dva bývalí centrální bankéři Argentiny a Mexika Mario Blejer a Guillermo Ortiz na stránkách týdeníku The Economist, když Evropanům připomínají, kolik stál bankrot Buenos Aires v roce 2002, a poukazují na rozdíly mezi bankrotem Argentiny a obávaným bankrotem Řecka. Argentina zažila po devalvaci pesa a zrušení jeho fixace na dolar šestiletý růst, ale svět v té době neprocházel krizí, kterou prochází dnes. Oživení financí bylo rozloženo do deseti let a peso stále existuje. Drachma naopak již neexistuje a její opětovné zavedení by pro zemi znamenalo tvrdou ránu (řecké dluhy byly vystaveny v eurech, jak by bylo možné splácet je v devalvovaných drachmách?). A pak jsme také zapomněli na krátkozrakost Mezinárodního měnového fondu a tvrdé dopady argentinského bankrotu. Jak je možné, že je na tom Evropa tak špatně? Hroutí se jí ekonomika, je nemocná její politická třída, nebo snad kultura? Ve skutečnosti vrávorají všechny tři. A Evropa vyjde z této zkoušky buď posílena, nebo ji čeká úpadek, to podle toho, jaké léky budou na její tři obtíže – ekonomiku, kulturu a politiku – simultánně použity. Na poli kultury jsme udělali ve vztazích mezi Evropany skok o 90 let nazpět. Když tak člověk poslouchá občany, má dojem, že jsou tu zpět nacionalistické postoje dvacátých a třicátých let. Zášť plná agresivity opět zapustila kořeny. Už několik měsíců vykreslují titulní stránky řeckých deníků německé politiky jako nacisty. Atény zároveň oživily otázku válečných reparací, které musí Berlín ještě splatit Evropě okupované Hitlerem. Znamená to zapomenout na epizodu z roku 1945, kdy jsme obnovili důvěru v německý národ a začali Evropu sjednocovat. Tato důvěra měla jasně daný význam, včetně finančního. Válečné reparace, které byly pro Německo po první světové válce prokletím a které jej uvrhly do diktatury, již neměly existovat (Izrael byl výjimkou). To, co jsme ze strategických důvodů a proto, že se změnila politická kultura, prokázali Německu v roce 1945, dnes Řecku nejsme schopni prokázat. Řecké chyby nejsou zločiny, a přesto musí země platit a navíc pykat. Dokonce i na řecké volby se pohlíží nevraživě. Požadované reparace jsou přísné a vyvolávají hněv a rozhořčení. Očividně nevidíme, z jakých strategických důvodů by mělo Řecko v eurozóně zůstat . K tomu by bylo zapotřebí mít širší vizi světa a pak také současná kultura není kulturou let 1945-1950. Tato regrese má zhoubné dopady na politiku. Jak by mohla vzniknout federální Evropa, když se tu prosazuje kultura odtržená od ponaučení, které si Evropané vzali ze dvou světových válek? Volba takového prezidenta, jako je v Německu Joachim Gauck, je dobrou zprávou, protože německá společnost k tomu podezíravému ovzduší, i když ne vždy neopodstatněnému, přispěla. Evropa potřebuje osvícené občany, nikoliv obětní beránky. Potřebuje odlišný, společný růst, nikoliv léta recesí, vnitřního nepřátelství a vachrlaté demokracie. Jinak sama zažije „podivnou porážku“ zrozenou v zadním voji občanské společnosti ještě před tím, než se projeví v obranné linii vystavěné podél protinákazových stěn.

Překlad: Lenka Grafnetterová