Buď se drasticky sníží emise, nebo naši planetu ani nepoznáme. Ve chvíli, kdy začíná summit v Kodani, je svět vystaven této neúprosné volbě, domnívá se Johann Hari na stránkách listu the Independent.

Mohammed Našíd ví velmi dobře, co globální oteplování obnáší, protože jej pozoruje každý den. Přežil léta věznění a mučení, aby mohl vést tuto zemi – Maledivy – k demokracii. Avšak nyní jako prezident je nucen sledovat, jak jeho vlast mizí z mapy. Každým rokem si moře nárokuje víc a víc půdy. Stávajícím tempem si jednou vezme vše. Příčina spočívá v tom, že jsme do atmosféry vypustily nesmírné množství skleníkových plynů a nepřestáváme s tím. Pokud nezařadíme velmi rychle zpátečku, tak Maledivy zmizí. Podle stohů vědeckých studií by se měla teplota během tohoto století zvýšit o 6°C . Na první pohled se to nezdá moc. Ale svět se naposledy oteplil o šest stupňů v permském období, tedy před 251 miliony let. A výsledek? Na Zemi tehdy uhynulo téměř vše živé. Jedinými přeživšími bylo pár korýšů v oceánech a stvoření podobných prasatům, které zas měly miliony let pevninu jen pro sebe. Zemi bičovaly „hyperkány“ – hurikány o takové síle, že za sebou zanechaly stopu i na mořském dně. Hladina kyslíku v atmosféře klesla na 15%, což bylo dost na to, aby jakýkoliv pohyblivý živočich lapal po dechu. Mezi námi a planetou, na které nemůžeme žít, leží právě oněch šest stupňů.

Zápal pro popírání je celkem přirozený, avšak v několika posledních letech jsem přinášel reportáže ze tří míst, kde má globální oteplování katastrofický dopad: z Arktidy, Bangladéše a pohraničního pásma Dárfúru. Mluvil jsem s Inuity, kteří s obavami hledí na to, jak mizí jejich historická loviště a do moře se drobí ledovce. Stál jsem na zaplavovaném pobřeží Bangladéše, kde mi vesničané ukazovali na bod uprostřed moře a říkali: „Tam stál můj dům.“ Avšak bylo to v Dárfúru, kde jsem zcela jednoduše pochopil, co znamená teplejší svět. Farmáři a nomádští pastevci byli zvyklí se o místní vodní zdroje dělit, avšak v devadesátých letech začalo být vody málo. Jeden uprchlík mi to podal následovně: „Voda vyschla a tak jsme se začali navzájem zabíjet pro to, co zůstalo.“ Když vymizí věci, které potřebujeme k přežití, tak nechceme zemřít. Zabíjíme pro ně.

Zabránit katastrofě či spáchat sebevraždu Kdykoliv je přesně popsán nějaký vědecký konsenzus, tak popírači křičí, že jde o „alarmismus“. Avšak něco jiného je být alarmistou a být alarmován fakty. Vědět to, co víme, a pokračovat ve vypouštění skleníkových plynů by nebylo jen bláznovstvím. Byl by to zločin. Přesto dokonce i politici, kteří vědu chápou, nevěří, že se v Kodani podaří dosáhnout pokroku, protože se musíme držet „politické reality“. Ale v konfliktu mezi politickou a fyzickou realitou zvítězí realita fyzická. Nemůžete se postavit před obrovský energií nabitý hurikán a křičet: „Fokusní skupina říká, že se s tebou ještě nemohu zabývat.“ Další si stěžují, že my, kteří chceme katastrofě zabránit, nesmíme být tak negativní a lidi strašit; měli bychom „klást důraz na to pozitivní.“ Ano, pozitivní příležitosti zde existují: je to šance pro nás pro všechny dát se dohromady ve jménu společné věci a být tak skvělou generací, na kterou se bude pamatovat jako na hrdiny. Ale začínat zde by bylo povýšené a podivné. V roce 1936, kdy Winston Churchill a George Orwell varovali před vzestupem nacismu, tak nic nebalili do cukrové vaty. Jednali s lidmi jako s dospělými. Rostlo obrovské nebezpečí a to se muselo zastavit. Takové je naše postavení dnes, naše volba. Můžeme psát dějiny anebo spáchat sebevraždu.