Atény ve snaze předejít riziku vystoupení z eurozóny těsně před konáním schůzky zástupců euroskupiny přistoupily na další úsporná opatření. Jde o svízelnou situaci, které nedokázali domácí politici zabránit, lituje deník To Vima.

V těchto dramatických okamžicích, které prožíváme od včerejšího odpoledne [8. února] a po celou noc, nebylo Řecko podle očekávání schopno uspokojit vyděračské požadavky ze strany  věřitelů. Politické strany a priori „kývly na všechno“ kromě snížení důchodů. V tomto vyjednávacím bodě věřitelé zdánlivě poskytují nějaký čas pro vyvážení cílů, ale fakticky bylo ultimátum trojky přijato. Řecko se za důchody bilo a v tomto chaosu to má svůj význam. A chaos tu skutečně je: ještě větší recese, kterou tato nová opatření vyvolají, nebyla do nákladů započítána. Jelikož v lednu strmě propadly daňové výnosy, nepodařilo se naplnit strukturální cíle [v podobě snížení deficitu], stejně jako cíle v oblasti sociální tolerance, sociálního smíru a rozvoje. Navzdory tomu všemu zůstává naše další setrvání v jednotné měně ohroženo stále stejně, ne-li víc. Nic není jisté, a to jednoduše jen z toho důvodu, že vše, k čemu se zavážeme, neposlouží naplnění tohoto cíle – setrvání v eurozóně – ale půjde výlučně na splácení dluhu. A to je právě Achillovou patou probíhajících jednání. A tak ve skutečnosti do důchodu vlastně odchází Řecko samo. Poté, co se šéfové politických stran svým podpisem přihlásili k úsporným opatřením, a pokud toto vše odhlasuje i parlament, ztratí naše národní suverenita smysl. Teď už bude možné nám vnutit jakoukoliv politiku a politický vývoj, který nás dovede do slepé uličky a k explozi konkurence. Nikoliv však hospodářské soutěže v řecké ekonomice, ale konkurence mezi společností a její politickou reprezentací, mezi recesí a nadějí na oživení, která právě umírá. Země zřejmě směřuje k epoše srovnatelné s meziválečným obdobím, což oslabuje naděje, „že se na konci tunelu objeví světlo“. Aniž by uspěla, jak je vidno, jakákoliv národní reforma. Dospěli jsme k destrukci našeho postavení mezi státy platícími společnou měnou, a to bude pokračovat, protože různé restrikce budou spíše ještě tíživější než mírnější. Setrvat za všech okolností v eurozóně ve snaze předejít destrukci společnosti. To je jediná věc, kterou měli naši vrcholní političtí představitelé vyjednat. A přitom právě toto je jediná věc, kterou náš ministr financí před odletem na schůzku euroskupiny  [9. února] nezmínil. „Vydávám se do Bruselu s nadějí, že se schůzka euroskupiny uskuteční a že se vzhledem k programu [projednávání finanční pomoci] podaří dospět k pozitivnímu rozhodnutí. Přežití země v nejbližších letech bude záležet  na tomto financování a na skutečnosti, zda se dluh podaří snížit, či nikoli. Na tom bude záviset postavení naší země v eurozóně a stejně tak i v Evropě.“ Je ovšem jediný, kdo to tvrdí. A realita ukazuje pravý opak.

Překlad: Pavel Bartůšek