Milovníci kulturního dědictví zvoní na poplach. Řecko uměle zkrášluje své antické památky, aby podpořilo turismus! Tato země ale dělá jen to, co činí celá Evropa: drancuje historická místa kvůli vyšším příjmům.

Pohrdavé komentáře se vyrojily poté, co řecká vláda zveřejnila prohlášení, že v budoucnu plánuje využívat národní antické památky ke komerčním účelům. Akropolis jako útočiště pro reklamy a akční filmy, athénská agora, prapůvodní místo vzniku parlamentarismu, jako hřiště pro modelky a agenta 007; Kerameikos, téměř tři tisíce let starý hřbitov, jako ospalá kulisa pro náměsíčně se omakávající naparfémované erotomany… Tak nebo alespoň podobně si kulturní pesimisté představují budoucnost antického kulturního dědictví ve znamení evropské finanční krize.

Kvůli hrozícímu státnímu bankrotu se dle některých názorů Řecko téměř přes noc stalo z praotce evropské kultury a demokracie děvkou připravenou udělat cokoli. Nedbalé zacházení Řecka s antickými památkami ale není žádný nový fenomén: během příprav na olympijské hry v roce 2004 byla slavná antická místa jako například Marathón surově upravena na místa soutěžní a zkrášlena diskutabilními rekonstrukcemi zmizelých antických monumentů. V rámci rekonstrukce Parthenónu, která probíhá již v řádu desetiletí, jsou nejen opravovány poškozené zdi, ale dostavovány i zdi chybějící. To vše kvůli požadavkům turismu nabízet co nejatraktivnější, bezvadná místa a zároveň také kvůli archeologické touze po poznání.

Památky k pronájmu za velké peníze

Pokud budeme hledat prapůvod tohoto neomaleného využívání, přichází v úvahu nález hrobu Filipa II. Makedonského v severořecké Vergině, tedy antickém Aigai, v roce 1977. Na tomto objevu bylo vše senzační: že se našel hrob otce Alexandra Velikého, neuvěřitelné množství zlatých a stříbrných pokladů – a skutečnost, že vládcův popel byl zabalen do zlatem vyšívané purpurové látky.

Všem zúčastněným bylo jasné, že kvůli jedinému pohledu na ni budou masy návštěvníků stát fronty i přes noc. Ihned byla připravena velkolepá výstava. Při diskuzi se specialisty na antické tkaniny se ale zjistilo, že rozbalení a konzervace purpurové látky bude trvat roky. Jeden z restaurátorů ale mluvil o měsících – ovšem s tím, že zachrání jen část. To bylo přijato a v Soluni byla záhy zpřístupněna výstava s rekordními počty návštěvníků.

Tomuto prolomení hráze předcházela dlouhá desetiletí zanedbávání. Podle vůle řeckého parlamentu by se nyní, a to ne ve čtyřletém olympijském odstupu, ale co nejčastěji, měly venkovními ateliéry pronajímanými za velké peníze stát také Delfy nebo palác Knóssos na Krétě.

Nejen v Řecku

Je to skutečně důvod ukazovat si na Řecko prstem? Bouřil se v roce 2010 někdo, když italské úřady povolily zaplnění antického divadla v Pompejích novými sedačkami a neforemnými kontejnery pro jevištní techniky a k zajištění sanitárního zázemí, aby se tam opět mohly konat lukrativní koncerty, které byly v roce 1976 kvůli obrovským škodám způsobeným davy diváků zakázány? Kdo si ještě vzpomene na bouři, která se nedávno prohnala Římem, když se v Koloseu, které již desetiletí ničí turisté, zřítilo ze zdí několik kamenů?

I pro památky již dlouho platí zákony volného trhu. Všechny evropské země si ze svých historických monumentů vypiplaly slepice snášející zlatá vejce. Od vídeňské muzejní čtvrti „Museumsquartier“, kde byly od roku 1998 za pomoci excentrických nových muzejních budov přestavovány barokní dvorní stáje na „osmý největší kulturní areál světa“, až po německé městečko Xanten, jehož starověké římské jádro bylo proměněno na jakýsi skanzen, kde po anticku vyšňoření číšníci servírují v rekonstruovaných lázních pokrmy „à la antika“. Místa s historií se stávají faktorem, který hospodářsky skomírajícím obcím a trhům otevírá nové možnosti příjmů.

Drákulova svatba

Německo, zatím ještě vůči krizi rezistentní, není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Jako příklad budiž uvedeny Drážďany, které se sebou chlubí jako vrcholem všech barokních snah. Tam byl v roce 2010, po dlouhém a beznadějném hledání investorů, konečně znovu opraven palác Kurländer Palais, rozbombardovaný v únoru 1945. Ne jako muzeum, koncertní hala nebo jiný kulturní svatostánek, nýbrž jako „Event Location“. Objevíte zde, jak slibují na internetu jeho provozovatelé, „pohádkový palác povstalý z popela“ včetně jeho „kouzla, které je zde stále ještě přítomno“. Hlavní atrakce, umístěná v někdejším slavnostním sále, je popsána následovně: „Drákulova svatba – úžasná show s večeří, která je prostě k nakousnutí“.

Kde tu je nějaký rozdíl oproti řeckému prodávání se? Touha po penězích a jejich nedostatek jdou v rámci eurokrize ruku v ruce; Atény, které již mají za zády zeď, dělají na veřejnosti jen to, co jiní praktikují pod rouchem relativní stability. Obětmi jsou pokaždé památky – a my, kterým jsou místo historických míst stále častěji nabízeny ony Event Locations. Za dobré peníze, to se rozumí samo sebou.

 

Překlad: Karolína Kousalová