O čem vypovídá jmenování Hermana Van Rompuye a Catherine Ashtonové na nejvyšší europosty Evropské unie? Paweł Lisicki, hlavní editor varšavského deníku Rzeczpospolita, vyzdvihuje pět lekcí, které bychom neměly podceňovat.

Evropané mohou mohou klidně spát. Premiér Herman Van Rompuy je prezidentem a baronka Catherine Ashtonová ministryní zahraničních věcí. Kéž by to pro nás byla příležitost dozvědět se něco o Unii.

Zaprvé, kéž by se to stalo lekcí demokracie, protože upřímně řečeno, není jednoduché přijít na to, jakým právem byli tito dva jmenováni. Jediné co víme s jistotou je, že nebyli zvoleni. A zbytek se zahalil tajemstvím. Když si projdeme tiskové zprávy, zdá se, že „byli doporučeni“, „byli oznámeni“, „byli představeni“, „byla o nich učiněna dohoda“.  Co se skrývá za těmi bezobsažnými obraty? Bůhví. Vypadá to tak, že demokracie spočívá v tom, že nevíme, kdo vybírá, podle jakých zásad, na základě čeho a vlastně kdo je vůbec na výběr. Aneb: všichni vybírají najednou a jednohlasně.

Ať je také lekcí transparentnosti. Dosud se neví, jakou moc bude toto duo mít, a zda je tato moc vůbec skutečná. Jaká rozhodnutí mohou dělat, a na čem se budou schopni shodnout? S kým se mohou radit a komu se zodpovídají? Zajisté, musí je čekat chvíle úspěchu i selhání, ale odkud přesně tyto chvíle přijdou?

Kéž je též lekcí upřímnosti. „Historický okamžik. Evropa má nové vedení,” prohlásil švédský předseda vlády Frederik Reinfeldt, když ohlásil triumfální nástup Van Rompuye a Catherine Ashtonové na světovou scénu. Podobné hlášky dávali k dobru i ostatní lídři EU. Nevěřím tomu, že někdo z nich opravdu věřil jedinému slovu, které oficiálně pronášel.

Lekce schopnosti. Po řadu měsíců jsem měl možnost slýchávat, že Evropa potřebuje nové impulsy a její vláda se musí dostat do silných rukou. A ejhle, dvě nejvyšší místa získávají dva neznámí. Nevadí, protože když o tom přemýšlíme, tak je Van Rompuy ve srovnání s baronkou Ashtonovou opravdu činorodým chlapíkem. Skládá haiku („Vlasy vanou ve větru. Vítr je tu stál i po letech. Vlasy bohužel nikoli.“), praktikuje zen, pracuje velmi tvrdě a je přesvědčen, že aby se mohla dělat správná rozhodnutí, je zapotřebí „si najít čas na odpočinek.“ Konec konců je premiérem Belgie.  A Ashtonová? Nikdy nikde nezískala ani špetku diplomatické zkušenosti, což – jak se zdá – se za nevýhodu nepovažuje. Závěr: schopnost není jen o znalostech a dovednostech, ale o uspokojení očekávání. Očekávání, která zůstávají zahalena tajemstvím.

Lekce rovnosti. Jaké rovnosti? Dobrá, takové rovnosti, podle které platí, že pokud získá prezidentský post muž a křesťanský demokrat v jedné osobě, pak má do funkce ministra zahraničí usednout žena spojovaná s levicí.  „Bylo by dobré, kdyby na telefonáty do Evropy odpovídal ženský hlas,“ pronesl Jerzy Buzek. Dobrá Jerzy, tvůj sen se splnil. Záleží spíš na tom, aby měl ten hlas co sdělit. Ale počkat. Stále by se dalo říct, že nemáme dost rovnosti, protože proč by měl být prezidentem muž, a žena ničím jiným než pouhou ministryní? A ne naopak? Vysoká představitelka o svém jmenování nepronesla nic než pár slov, že ženy konečně došly svého uznání. A to je podle ní dobrým znamením. Po všech těchto lekcích nikdo nemůže pochybovat o tom, že Evropskou unii čeká zářná budoucnost.