Evropská unie vyhrožuje Budapešti finančními sankcemi a soudním řízením pro nesoulad s evropskou legislativou. Zahájila tak zřejmě proces, který by jí měl pomoci zbavit se maďarského premiéra podobným způsobem, jako to udělala s Berlusconim a Papandreem. Tak jednoduché to ale nebude.

Půldruhého roku trvalo, než se Viktor Orbán dostal na okraj evropské politiky. Není to nepříjemné jenom nám, ale i západním vládám, které příliš nevědí, co si mají s někdejším spojencem počít. Může nechat Západ Orbána padnout?, zeptal se mě jeden můj známý. Už to tak koneckonců udělal s Berlusconim v Itálii a Papandreem v Řecku, kde na jejich místa dosadil své věrné, technokraty z finančního světa, muže předvídatelnější a rozumnější. V sázce bylo hodně, protože se jednalo o dva státy eurozóny a Brusel (ve skutečnosti Berlín a Paříž) se obával, že politická a ekonomická nejistota naruší stabilitu celé eurozóny. Podařilo se tak zachránit, co se ještě zachránit dalo.   Maďarsko ale není členem eurozóny a starost si o nás dělají v podstatě pouze rakouské banky. To, že nám Evropská komise včera pohrozila disciplinárním řízením, ukazuje, že vláda svým krajním úsilím udržet si moc a pokračovat v neortodoxní hospodářské politice Brusel vážně zneklidňuje. „Případ Maďarsko“ je ale skutečným oříškem. Není tak jednoduché sesadit premiéra „zvenčí“, když byl zvolen dvoutřetinovou většinou poslanců. Opozice je navíc v troskách. Ať o tom lze soudit cokoliv, jisté je, že demokratický mandát je v členských státech Evropské unie velice důležitý, neboť právě jemu vděčí každý politik za svou moc. Úřednické vlády dostávají slovo jen na přechodné období a v případech krajní nezbytnosti, neboť i na Západě se před nimi má většina politiků na pozoru vzhledem k tomu, že tito technokraté nevystoupali po všech příčkách politického života a nezískali mandát od voličů. V případě Maďarska je také třeba mít na paměti, že by příliš velký tlak mohl mít přesně opačný účinek, než bylo záměrem, a hnát tak vodu na mlýn [krajně pravicovému] Jobbiku. V současné době se v souvislosti se situací v Maďarsku řeší zřejmě dva možné scénáře. První – a v tomto duchu se nese i varování z Bruselu – dává Viktoru Orbánovi ještě šanci za předpokladu, že prokáže větší flexibilitu ve věci zákona o centrální bance [který nad ní posiluje vládní kontrolu] a povinného odchodu do důchodu soudců [považovaný za jakousi čistku v justici]. A především za předpokladu, že je ochoten přehodnotit svou hospodářskou politiku v rámci jednání s MMF. Možná ho nebudou vítat s otevřenou náručí, ale v Evropě se v politice zapomíná rychle. Stojí za to připomenout pobouření, jaké vyvolal rakouský kancléř Wolfgang Schüssel v roce 2000, když se rozhodl vytvořit vládní koalicí se Svobodnou stranou Rakouska Jörga Haidera. Poté skandál utichl a Schüssel mohl nerušeně vládnout až do roku 2007. Pokud je pro současnou vládu požadovaná politická změna stěží představitelná a u veřejného mínění těžko prosaditelná, nabízí se druhý možný scénář: pokusit se prostřednictvím ELP [Evropská lidová strana, k níž patří i Orbánův Fidesz] najít v rámci strany Fidesz někoho, kdo by mohl šéfa vlády ve funkci nahradit. Zatím ještě tápeme a netřeba si dělat iluze – byl by to opravdu konečný katastrofální scénář.

Překlad: Lenka Grafnetterová