V globalizovaném a rasově promíchaném světě je zcela přirozené mít vícero identit. Zákony o občanství by to konečně měly začít reflektovat, usnadnit naturalizaci a uvolnit právo volit v zemi, kde člověk žije. Tendence je však opačná, píše deník The Economist.

Z pohledu státu je vícenásobné občanství v nejlepším případě nepořádek a v nejhorším hrozba. Úředníci by byli raději, kdybychom se rodili, žili, pracovali, platili daně, čerpali sociální dávky a umírali v jednom místě, cestovali s jediným pasem a svým potomkům odkazovali pouze jedinou státní příslušnost. V dobách války si stát osobuje veškeré právo na naši loajalitu – a možná i život. Občanství je lepem, který drží jednotlivce a stát pohromadě. Pohrávat si s ním může mít za následek jejich rozkol.

Život je však komplikovanější. Loajalita vůči politickým institucím nemusí být výhradní a ve skutečnosti se často prolíná s jinými. Mnozí Židé vlastní vedle svého rodného občanství i izraelský pas, jako výraz solidarity s Židovským státem (a jako pojistku). Germáni mohou být zároveň hrdí na své bavorské, německé i evropské občanství. Irové mohou volit v britských volbách. Stará představa jeden člověk – jedno občanství se zdá být překonaná – více než 200 milionů lidí dnes žije a pracuje mimo zemi, ve které se narodili, avšak stále si přeje domů jezdit, či se doma ženit a vdávat, i zde investovat.

Neopodstatněný strach o bezpečnost státu

Špatnou reakcí na tento fakt je politický protekcionismus, kdy státy nutí občany, aby si vybrali jedinou národnost, či omezuje jejich právo vlastnit vícero pasů. Jde o podivný přístup, přihlédneme-li k tomu, jak snadno se občanství získává. V některých zemích se v podstatě prodává. V jiných, například v Americe, může jít o náhodu narození, která nemá nic společného s vědomou volbou. Místo toho, dělat z pasů fetiš, by bylo lepší používat povolení k pobytu (především daňového pobytu) jako hlavní kritérium k posuzování práv a povinností. To napomáhá sociální soudržnosti a věrnosti, jelikož je založeno na vědomém rozhodnutí žít v určité zemi a dodržovat její pravidla. Svět se k tomuto pojetí postupně přibližuje. Mnohé státy (především ty chudé a špatně spravované) však tomuto trendu vzdorují a některé bohaté demokracie, například Nizozemsko a Německo, se ho snaží potlačit (viz článek zde), a používají k tomu celou řadu výmluv.

Jedna z dlouhodobých obav, a sice bezpečnost státu, se v moderních zemích zdá být přežitkem. Občanství bylo důležité v dobách, kdy obrana státu závisela na branné povinnosti. Moderní válka však už armády špatně trénovaných odvedenců nevyžaduje. Jen málo zemí dnes spoléhá na povinnou vojenskou službu, a i ty odvod pomalu ruší. Občanství nemůže zaručit loajalitu – nejhorší zrádci v dějinách byli rodnými občany. Naopak mnoho těch, kteří za vlajku s nadšením bojovali, museli projít peklem, aby se do své země vůbec dostali.

Nárok na vícero pasů bychom měli mít z liberální podstaty

Zbývá tedy řada politických a finančních problémů, které si vlády s neobčany obvykle spojují: vyhýbají se daním, snaží se získat co nejvíce výhod, či zachovávají zpátečnické zvyky svých domovských zemí. A to je někdy pravda. Země, které však chtějí zabránit daňovým únikům, chránit svou národní řeč, či odradit jednotlivce od cizích zvyků jako jsou vynucené sňatky, by tak měly činit pomocí specifických zákonů k tomu určených, místo toho, aby spoléhaly na symbolickou moc občanství. Americká metoda zdaňování občanů bez ohledu na to, kde žijí, se zdá být zvláště zvrácená. Co se týče sociálních dávek, právo na pobyt je bezpochyby určující. Žijte a plaťte v zemi daně – a měli by se k vám chovat jako ke kterémukoliv jinému obyvateli, a lépe než k občanovi, který žije v cizině a neplatí.

Nejtrnitejším problémem systému založeném na územním pobytu je volební právo, které bylo s občanstvím dlouho spojováno. Ale i zde je prostor pro kompromis. Například ve Francii a Itálli mají občané, kteří žijí trvale v zahraničí (často s dvojím občanstvím), právo volit. To dává smysl. Naopak by země měly dát dlouhodobým obyvatelům-neobčanům právo volit alespoň v místních volbách. Země Evropské unie to občanům z jiných členských zemí již dnes umožňují.

Dívat se na problém vícenásobného občanství pouze na základě nákladů a problémů s ním spojených je však špatné. Též totiž posiluje vztahy mezi diasporami (často disponujícími majetkem a konexemi) a domovskou zemí (často chudší), což prospívá oběma stranám. Vícenásobné občanství je nezbytné a ve své podstatě liberální. Oslavujme ho.