Kultura a debaty Film a divadlo

Kino: Play, švédský film o rasových předsudcích

10 leden 2012
Aftonbladet Stockholm

Záběr z filmu "Play" švédského režiséra Rubena Östlunda.

Záběr z filmu "Play" švédského režiséra Rubena Östlunda.

Je rasistický, anebo ne? Poslední snímek režiséra Rubena Östlunda vyvolal ve Švédsku živou polemiku. Protagonisté filmu, chudí černoši a bílí příslušníci středních tříd, si v něm pohrávají s obecnými předsudky, které jsou tak pro diváka snadněji uchopitelné.

Ještě před shlédnutím snímku Hra jsem četl několik komentářů, které ve mně vyvolaly dojem, že se Ruben Östlund snaží podnítit debatu o rasismu namísto toho, aby si počkal, zda ji jeho film sám vyvolá. Považoval jsem to za snahu vytvořit událost, a to mě dráždilo. Po shlédnutí filmu jsem došel k názoru, že tato debata vůbec nebyla zapotřebí. Hra je zcela očividně antirasistickým filmem. Dnes ale Östlundův postup chápu. Debata o rasismu už se dávno odehrála.

Hra je příběhem party adolescentů ze sociálně znevýhodněných skupin, která využívá předsudků namířených proti ní (jedná se o černochy) k vydírání dětí z dobře situovaných rodin roztroušených po velkém městě. Výrostci si pohrávají s předsudky svých obětí a režisér s předsudky diváků tak bravurně, že sami nevíme, na čí stranu se přidat.

Zpočátku jsem stál na straně party z předměstí, z prostředí, z něhož sám pocházím, ale rychle jsem ochladl, když se pustila do jednoho ze svých členů. Nato se mě zmocnila lítost nad slabými dětmi z dobrých rodin a dech se mi úzkostí tajil až do scény, v níž se jeden otec ze střední třídy rozhodne zbít útočníka, který napadl jeho syna, s tím, že to dělá pro jeho dobro.

Film je výpovědí o své době

Z mého pohledu se tento otec ničím neliší od těch, kdo sepisují petice za vyloučení Zlatana [Ibrahimoviče] z fotbalového klubu Malmö FF. Fotbalista [který se narodil ve Švédsku jugoslávským rodičům a je jedním z nejlepších hráčů národního týmu] se k tomuto incidentu ve své autobiografii často vrací. Při zmíněné scéně jsem ztratil veškerou sebekontrolu a podlehl jsem pošetilé nenávisti vůči této třídě, nenávisti založené na mých dřívějších předsudcích. Právě v tomto okamžiku jsem přestal „hrát“.

Přesně v tom spočívá velkolepost filmu. Objevují se v něm všechny naše předsudky a v daný okamžik – který přichází dříve nebo později v závislosti na divákovi – „hra“ nutně končí. Předsudky přetrvávají v pohledu diváka a režisér nechává jen na nás, kdy se rozhodneme stisknout stop a kdy play.

Osobně považuji Rubena Östlunda za hvězdu, která na švédském filmovém nebi už dlouho chyběla. Chyběl tu někdo, kdo kráčí vlastní uměleckou cestou a při tom vypovídá o své době. Někdo, kdo si navzdory očekávanému obvinění z rasismu troufá vykreslit krutou třídní společnost, v níž Švédové vydírají Švédy.

Následovala debata o vyčlenění, strachu a nenávisti

Film podle mého názoru vypovídá především o třídách, což je téma, do něhož se na rozdíl od rasismu jen málokdo pouští. Všichni adolescenti mluví ve filmu švédsky a nikdy se tu neobjevuje problém rasové nebo etnické příslušnosti, tedy kritérií, která umožňují skupinu tak snadno zařadit podle původu, a nikoliv příslušnosti k sociální třídě: namísto Švédů bez peněz a perspektivy vidíme černochy. Debata o sociálních třídách se natolik etnizovala, že nerovnosti bývají čím dál častěji posuzovány spíše prismatem etnické příslušnosti než sociální třídy.

Předpremiéra švédského filmu se konala v Backa teater ve čtvrti Hisinger v Göteborgu, kde hlediště zrcadlilo onen úžasný melting pot, kterým dnes Švédsko je. Byli tu všichni kromě nafoukaných bělochů. Film zůstal na programu divadla pro školy v tomto městě, jehož obyvatelé pocházejí z 200 zemí, a vyvolal debatu o chudobě, strachu, segregaci a nenávisti.

Rubenu Östlundovi se tedy podařilo něco, co podle některých svých kritiků nedokázal: za svou provokací si odpovědně stojí a svůj film promítl mladým lidem, kteří nezávislý umělecký snímek v kině nikdy neviděli. 

 

Překlad: Lenka Grafnetterová