Ocet – u nás možná kyselý, ale jinde v Evropě blahodárně působící. Café Babel přináší salát dobře ochucených výrazů.

Ocet má od nepaměti v našich kuchyních důležitou úlohu. Vždy se používal na zavařování, dnes se ho dál využívá jako koření. V antickém Římě se z octa, vody a aromatických přísad míchal populární osvěžující nápoj známý jako „posca“. Pochutnávali si na něm všichni: svobodní občané, otroci i legionáři. Ani tak vznešení císaři jako Hadrián či Traján se nezdráhali pít ho na veřejnosti, aby si tak získali přízeň lidu. A byla-li Kristu na kříži nabídnuta snítka yzopu napuštěná octem, pak ne proto, aby ho to ponížilo, jak si lidé často mysleli, ale opravdu proto, aby uhasil žízeň.

Vedle svých kulinářských kvalit působí ocet také jako silné antiseptikum. Na začátku 17. století tak byli v Toulouse během epidemie moru, které podlehla velká část obyvatelstva, zatčeni a na smrt odsouzeni čtyři zloději, kteří šacovali mrtvé. Soud, překvapen jejich schopností uniknout ničivé pohromě, jim výměnou za tajemství jejich imunity nabídl svobodu. I když v polském výrazu napočítáme zlodějů sedm („Kwaśny jak ocet siedmiu zlodziei“), slavný recept na kyselinu octovou se směsicí bylin pochází z Anglie, kde je znám pod názvem „ocet čtyř zlodějů“ („The four thieves vinegar“).

Pijme ocet na elán

I když se na obou březích La Manche mouchy na ocet příliš nechytají („you can catch more flies with honey than with vinegar“), jsou Italové toho názoru, že sklenka kyselého nektaru nabídnutá s laskavostí je sladší medu („L’aceto donato è più dolce del mele“). Podobně jako může víno lehce zkysnout, i lidské srdce je ohroženo mnohou korozí. V Turecku se tudíž člověku bouřlivému doporučuje spolknout hněv co nejrychleji, dřív než mu kyselá žluč poškodí jeho ‚soudek‘: „Keskin sirke küpüne zarar“. V angličtině stejně americké, jako kousavé je prudký bojovný člověk plný energie označován za „full of piss and vinegar“ („plný moči a octa“). To rozhodně není případ Francie, kde je „pisse-vinaigre“ naopak synonymem člověka zkroušeného.

Praví-li jedno německé přísloví, že kyselost rozjařuje („Sauer macht lustig“), připomeňme si, že původně jídla připravovaná na octě povzbuzovala apetit hodovníků, a šířila tak dobrou náladu kolem stolu. Podle některých studií sklenice octa vypitá na lačno dodává elán a uvolňuje svalové napětí. Však také máme doklady o tom, jak byli Římané chytří, když popíjeli poscu. Nepodmanili si snad jejich orli a legie svět? Připijme tedy na zdraví našim budoucím výbojům, ale pijme s mírou, neboť v říši příliš bouřlivého zápalu mohou věci nabrat špatný směr: „tourner au vinaigre“ (po francouzsku „zkysnout“).

                                                                                                                                                                                  Textwolff