Dnešního 9. listopadu slaví sjednocené Německo a mírová Evropa výročí pádu Berlínské zdi, symbolizující konec studené války. Evropský tisk událost vítá, nicméně poznamenává, že zániku bipolárního světa evropský kontinent nedokázal dvakrát využít.
„Na hraničním přechodu se uprostřed jásajícího davu objevil východní Berlíňan. Bledý, v tlusté bundě, s ledovou párou u pusy stoupající k temnému nebi. Právě přišel z druhé strany. Možná, že za celý svůj život nikdy nespočinul nohou na Západě. Neuvěřitelné. Unglaublich! Vidí televizní kameru, dívá se zpříma do objektivu a křičí: Freiheit! A pak odchází. Tolik otřepané a vyprázdněné slovo ‚svoboda‘ opět nabývá na síle a původní ryzosti.“ To je nejsilnější vzpomínka historika Timothy Gartona Ashe na 9. listopad 1989. „Noc z devátého na desátý listopad neotevřela jen cestu ke sjednocení Německa,“ pokračuje Ash v The Guardian, „ale i ke sjednocení Evropy. O několik měsíců později prezident George H. W. Bush mluví o ‚sjednocené a svobodné Evropě‘. Dnešního 9. listopadu 2009 je Evropa tomuto cíli blíže než kdy jindy ve své dlouhé historii.“
A protože nadešel čas bilancování, ptá se Tagesspiegel: „Jaké je Německo po dvaceti letech? Sjednotila se země?“ „Hlavně na pohled, odpovídá berlínský deník: to, že se žena z Východu (ale narozená v Hamburku) stala kancléřkou, že ministrem zahraničních věcí je homosexuál, že ve vládě sedí jeden handicapovaný a jeden přistěhovalec zakrývá skutečnost, že žádný člen kabinetu není původem z východního Německa, že v (ne až tak nových) nových Länder [rspolkových zemích] nenajdeme žádnou ‚elitní univerzitu‘ a že žádný východní fotbalový klub nehraje první ligu. Německo je sice svobodnější, ale víc než kdy jindy pod kontrolou,“ soudí Tagesspiegel: „více si důvěřuje, ale občas působí hystericky. Prostě ztratilo přednost, kterou svět oceňoval nejvíc: svou horlivost.“ 
Na druhé straně Rýna se těchto dvacet let jeví jako dlouhá doba, neboť jak píše Libération, gymnazisté, kteří budou letos maturovat, se sice učí o konci rozdělení Evropy a německém sjednocení, většině z nich ale pád zdi „připadá vzdálený; je to pro ně zajisté radostná, nicméně abstraktní událost, která se jich v podstatě netýká." Deník zároveň přináší portréty několika mladých angažovaných lidí, narozených v roce 1989, kteří jsou „hrdi na to, že jsou komančové.“
Čím více se vzdalujeme od Berlína, tím víc se vzpomínka na 9. listopad 1989 a jeho a důležitost vytrácí: „zbytek světa se zajímá velice málo o to, co se stalo před dvaceti lety v Berlíně,“ tvrdí v El País analytik José Ignacio Torreblanca: „Evropa už není středem světa. Její protagonismus byl vlastně fiktivní – dvě světové války způsobily, že Evropa má svou sebevraždu už dávno za sebou a těžiště světa se už přesunulo jinam,“ soudí Torreblanca. „To, že [pád zdi] dopadl šťastně (…) není ani tak zásluha evropských lídrů,“ píše analytik, přičemž poukazuje na „neuvěřitelnou krátkozrakost Margaret Thatcherové, Françoise Mitterranda a Giulia Andreottiho, které perspektiva sjednocení Německa šokovala." Zeď padla jen „díky historické vizi George Bushe (staršího) a Michaila Gorbačova. O dvacet let později „se Evropská unie stále nedokáže stát evropskou velmocí a stejně tak nemá rozhodující slovo na světové scéně." Z tohoto důvodu by výročí „mělo být zdrojem obav," neboť „pád Berlínské zdi neznamenal začátek evropského obrození po padesáti letech rozdělení, ale definitivní stvrzení (mírného) úpadku, který započal v roce 1945,“ uzavírá Torreblanca.
Důkazem toho je výrazná absence Baracka Obamy na oslavách pořádaných v těchto dnech: „nepřítomnost amerického prezidenta je jednou z největších chyb, kterých se dopustil. Zdaleka překračuje naprostý nedostatek vynalézavosti a profesionality, který projevil svým oznámením o zrušení projektu na výstavbu radaru 17. září, v den, na který připadlo 70. výročí sovětské invaze do Polska,“ poznamenává historik Adrian Cioroianu v listu Adevărul.
Frankfurter Allgemeine Zeitung těží z berlínské euforie a jako silného kandidáta na příštího nositele Nobelovy ceny za mír, pokud to v roce 2009 nevyjde, navrhuje Helmuta Kohla. „Ze všech politiků té doby patří právě jemu největší zásluha na tom, že se rozpad jedné diktatury a pád jedné ideologie transformoval v proces s jasně vymezeným cílem – sjednocení Německa a celého kontinentu mírovou a svobodnou cestou; že s Berlínským zázrakem přišel zázrak evropský.“
Stejně jako Barack Obama "zůstanou dnes večer doma mnozí Němci; někteří proto, že je pro ně noc z devátého na desátý listopad předmětem osobních úvah, jiní proto, že před tím, než padla Berlínská zeď, považovali 9. listopad za den smutku a kajícnosti. Právě 9. listopadu 1938 totiž nacisté zahájili pogrom známý jako Křišťálová noc, během nějž vyhořelo 1 400 synagog a modlitebních míst a byly zavražděny stovky Židů.“ Tento „den německého osudu“, jak ho nazývají Times, koliduje rovněž se založením Výmarské republiky (1918) a nezdařeným Hitlerovým pučem (1923), píší Hospodářské noviny. „V euforii po otevření Berlínské zdi se v Německu diskutovalo o tom, jestli 9. listopad, kdy padl symbol, který z Němců dělal občany dvou různých států, nevyhlásit národním svátkem. Místo něj byl nakonec jako "Den německé jednoty" raději zvolen 3. říjen, na paměť formálního sjednocení Německa v roce 1990.“