Německé snahy o prosazení přísnější disciplíny v eurozóně nejsou ve Francii přijímány s nadšením. Množství protiněmeckých komentářů ve francouzském tisku svědčí o tom, že Francouzi mají o Evropu zájem, ale jen tehdy, bude-li francouzská.

Dne 9. prosince se uskuteční summit EU. Pro nalezení možného východiska z krize bude opět klíčový vztah mezi Německem a Francií. Bude třeba uznat a napravit jednu chybu a vystříhat chybné optiky.

Tou chybou jsou všechny germanofobní hlasy, které jsme zaslechli v poslední době. „Trestající Evropa“ (Marine Le Penová) [předsedkyně krajně pravicové Národní fronty]; „Bismarckovská politika Merkelové“ (Arnaud Montebourg) [socialistický poslanec, který se umístil ve stranických prezidentských primárkách na třetím místě]; Nicolas Sarkozy byl přirovnán k „Daladierovi v Mnichově“ (Jean-Marie Le Guen) [další socialistický poslanec], což implikuje přirovnání německé kancléřky k Hitlerovi; „kapitulace“ (Martine Aubryová) [první tajemnice Socialistické strany]... tato slova by mohla „probudit staré démony“, jak zní název zatím posledního vynikajícího díla ekonoma Jeana Pisani-Ferryho.

Ne, že bychom nemohli našeho velkého partnera kritizovat. Ačkoliv pomalost jeho reakce v posledních dvou letech během krize eura a jeho zaměření výlučně na rozpočtovou disciplínu jsou v době hospodářské recese poněkud diskutabilní. Výroky Françoise Hollanda [socialistického kandidáta ve francouzských prezidentských volbách v roce 2012] zveřejněná ve včerejším vydání nedělníku Le Journal du dimanche („Vyhněme se zraňujícím slovům“) nejsou tak silná, jak by být měla. 

Síla Berlína je slabinou Paříže

Při této příležitosti je třeba také říci, že silné postavení Berlína je dáno slabostí Francie, jejíž kredibilita z hlediska veřejných financí je dlouhodobě slabá. A nakonec si všimneme, tentokrát s úsměvem, že Francouzi mají o Evropu stále zájem, ale pouze pod podmínkou, že bude francouzská!

Chybná optika se týká prostředků na řešení stávající krize. Diskuze mezi Francií a Německem se týkají zavedení automatických sankcí proti neposlušným zemím, reforem základních smluv (jak? kdy? za kolik?, v sedmadvaceti či sedmnácti?) a role Soudního dvora. Všechny tyto oblasti jsou ve své podstatě o charakteru Unie; týkají se způsobů uklidnění věřitelů, kterým se má dostat ujištění, že jejich dluhy už nebudou umazávány. Ale ve skutečnosti samotná dohoda, ačkoli je naprosto nezbytná, stačit nebude.

Řešení nedůvěry, která na trzích stále panuje (odliv kapitálu, firmy si půjčují levněji než státy), zůstává v rukou Evropské centrální banky, která je jedinou institucí, jež může eurozónu zajistit. Jisté uvolnění úrokových sazeb, k němuž došlo v posledních dnech („spread“ mezi úrokovou sazbou francouzských a německých dluhopisů spadl za deset dnů z 220 na 100 bazických bodů), lze vysvětlit otevřenějším projevem prezidenta ECB Maria Draghiho. Všechny cesty vedou do Frankfurtu.