Belgie a budoucí německá vláda se rozhodly oddálit uzavření starých elektráren, a to i přes pochybnosti o jejich bezpečnosti. Jak totiž ukazuje příklad finského reaktoru Olkiluoto, výstavba nových bloků dnes není o nic méně riskantní, píše Der Spiegel.

Ještě předtím, než zástupci finské skupiny TVO podepsali s podniky Areva a Siemens smlouvu o dodávce největšího jaderného reaktoru na světě, vyslovili poslední přání: ať je elektrárna Olkiluoto natřena na červenobílo. A připomíná tak půvabná letní sídla na západním pobřeží Finska. V tom Francouzi a Němci dodrželi slovo. Dělníci právě začínají s malbou haly, kde jsou umístěny turbíny. Bohužel je to také jediná věc, která v rámci tohoto evropského projektu pokračuje podle plánu.

Mezi finským klientem a dvěma zhotoviteli vznikla rozepře, v níž běží o několik miliard euro a kterou se nyní zabývá arbitrážní soud. Rozpočet daleko překročil původní plán (ze 3 miliard euro vzrostl na 5,3 miliard), termíny se protahují (elektrárna měla být dokončena na jaře 2009, fungovat ale nebude dřív než v roce 2012). Kritici projektu ale konsorciu vytýkají především odbytou práci. Beton je porézní, ocel popraskaná a některé stavební principy se zdají být natolik riskantní, že odborníkům z finského kontrolního úřadu běhá mráz po zádech, jen když na to pomyslí.

Stěžejní projekt či stěžejní katastrofa?

TVO  a Areva se snaží nabídnout optimističtější pohled na věc. Vedoucí projektu Jouni Silvennoinen vyjmenovává jeden superlativ za druhým: Olkiluoto bude prvním jaderným reaktorem třetí generace typu EPR (evropský tlakovodní reaktor). Nejsilnější elektrárna na světě bude moci zásobovat elektřinou mnohamiliónovou metropoli. EPR, která se zrodila ze spolupráce francouzských a německých vědců, je nejmodernější nukleární elektrárnou na světě. Hybridní projekty, jako je tento, jsou nicméně velice komplikované: během stavby už bylo zaznamenáno na 3 000 vad spojených s koncepcí a realizací.

Ze stovky dodavatelů zapojených do projektu se jich může jen hrstka pochlubit skutečně odbornou znalostí nukleární oblasti. Dělníci v jednom závodě se například jednoho dne jednomyslně rozhodli, že nenamontují trubku jednoho z výměníků tepla na určené místo, protože se jim zdál přístup k němu příliš složitý. Přístroj přitom navrhl sám zhotovitel přesně na toto místo. Po celé stavbě visí čtyřjazyčné cedulky vyzývající dělníky k tomu, aby „v objektu nevykonávali potřebu“. „To není stěžejní projekt, ale stěžejní katastrofa“, říká Mycle Schneider, německý odborník na nukleární energii působící v Paříži a nositel alternativní Nobelovy ceny Right Livelihood Award odměňuje projekty, které hledají odpověď na nejnaléhavější problémy planety, jako je životní prostředí, lidská práva, udržitelný rozvoj atd..

Čína plánuje 36 nových jaderných elektráren 

Francouzská skupina nicméně není jediná, která má s výstavbou nových jaderných reaktorů potíže. Poprvé od začátku atomového věku se stalo, že během jednoho (loňského) roku nebyla postavena žádná nová jaderná elektrárna. Světová zpráva o stavu jaderného průmyslu World Nuclear Industry Status Report 2009 uvádí, že 52 elektráren je v současné době „ve výstavbě“ a třináct jich je víc než dvacet let starých. Ve 24 případech netušíme, kdy by mohly být aspoň teoreticky uvedeny do provozu. A to nepočítáme 36 nových elektráren, které by měly být postaveny v Číně, Indii, Rusku nebo v Severní Koreji, a nikoliv v některé ze západních zemí s přísnými bezpečnostními normami. „Běhá mi mráz po zádech, jen když na to pomyslím. V Číně vznikne najednou šestnáct reaktorů a prý to není žádný problém“, znepokojuje se Schneider.

Nukleární energie nebude levná do té doby, dokud reaktory nebudou moct pracovat dlouho a bez nehod a dokud stát nevyřeší problém s uskladňováním odpadu. Lze ale životnost elektráren snadno prodloužit?„O výrobních kapacitách reaktorů starších čtyřiceti let nevíme nic,“ vysvětluje Schneider. Podle generálního ředitele energetického dodavatele RWE Jürgena Grossmanna by německé elektrárny měly být schopny pracovat až šedesát let. Podobné hlasy se ozývají ze Spojených států, Švédska a Francie. Můžeme ale opravdu věřit v modernizaci jaderného sektoru, když vidíme, ke kolika pochybením může dojít na jediné stavbě, jako je například ta v Olkiluoto? Západní svět nepostavil žádnou novou jadernou elektrárnu už více než deset let. Sériové vady jsou podle kontrolních úřadů dílem stále větší absence know-how. A tato tendence může jen sílit. Ve Spojených státech dosáhne zanedlouho 40 % zaměstnanců jaderných elektráren důchodového věku. V následujícím desetiletí se uvolní 26 000 pracovních míst, přičemž se na žádné nové elektrárně nepracuje. V roce 2008 ukončilo ve Spojených státech studium pouze 841 jaderných inženýrů. V Německu je situace ještě horší.