Privilegia pravoslavné církve se stávají v době krize stále méně přijatelné, v Bukurešti i v Athénách. Pokud se nic nezmění, hrozí církvi vysoká kulturní daň, píše România libera.

Evropská krize stále jasněji ukazuje, že důležitá je nejen schopnost států udržet se na hranici minimální solventnosti, ale i filozofie, která dosud sloužila jako základ evropského poválečného sociálního a ekonomického systému. Klasické ideologie byly vyčerpány a stále méně se jim daří držet krok s realitou. Současná hospodářská krize však nejenže zvoní hranu státním dluhům a úpadku principů, které k nim vedly, ale znamená i konec některým tabu.

Například řecké a rumunské pravoslavné církve a jejich provokativního postoje, které v současné situaci zaujaly. Nestoudnost vysokých hodnostářů v Athénách a v Soluni dosahuje již několik měsíců vrcholu. Jejich ztracené ovce demonstrují v ulicích, a očekávájí sociální přerozdělení, zaměřují se na odmítnutí úsporných opatření, ale i na nevyčíslené bohatství pravoslavných církví [v Řecku a Rumunsku je církve zproštěna daňové povinnosti a těší se mnoha privilegiím]. Je škoda, že privilegia vysokých církevních hodnostářů nejsou předmětem veřejné debaty, ale jen vyvolávají hněv, vyprovokovaný hlavně extrémně špatnými ekonomickými a sociálními podmínkami.

Podobné výzvě čelí i rumunská pravoslavná církev. Reakce řecké církve je však lakonická a cynická. Hlas občanské společnosti se prý provinil hříchem reptání. Taková reakce ji přibližuje k řecké církvi. 

Je církev schopná se přizpůsobit době?

Avšak s tím, jak se současná situace komplikuje – a mluvit v případě Řecka o pouhých komplikacích je jistě eufemismus – vzrůstají šance protestních hnutí vůči církevní neprůhlednosti a autismu, vůči aroganci jejího vedení, i vůči vzdálenosti, kterou toto vedení obvykle klade mezi sebe a zbytek společnosti. A zatímco až do teď se zloba protestujících obracela proti církevním financím, zítra by se terčem pozornosti občanů, kterou krize znovu oživila, mohl stát její politický a společenský vliv. Z dějin víme, že církve se často vyvíjely paralelně se společností, snad proto, že se cítily přemoženy svou stálou pozicí na hranici mezi dvěma světy, transcendentním a imanentním.  

Velké vědecké objevy a kulturní, sociální a politické změny minulého století však církev přinutily, aby se i přes svůj ohromný vliv konečně začala věnovat tzv. aggiornamentu [přibližování se současnému životu]. Neudělala tak ze svého vlastního přesvědčení ani z principu, ale pouze za účelem přežití. Jinými slovy se adaptovala, i když jí to nějakou dobu – často dost dlouho – trvalo. Bude toho schopna i dnes, uvědomíme-li si, že změna je nutná, dokonce více než nutná?

Ve svém současném stádiu je evropská krize považována za ryze ekonomickou. Dalo by se však říci, že jde pouze o přípravnou etapu kulturního šoku. Ti, kdo ho neočekávají, se mýlí a ti, kteří si myslí, že znají jeho podobu, jsou pouze obětmi iluzí.